Vévoda Leopold helmici sňal,
projíždí sporé si vlasy:
– Má choti rozmilá, doba je zlá,
nejisté máme to časy!
V říši je větrno. Dvé mračen tam
s blesky a hromy už stojí,
pan císař na pravo, v levo pan král,
co nejdřív střetnou se v boji.
Z Říma pak přichází varovný hlas,
pan papež posílá buly,
že nutno Ježíše vyznati dnes,
že nelze v cesty stát půli.
Lehce to řekne se. Kdybych jen znal,
kam se teď pán Ježíš schýlí...
Pan papež káže mi: k Friedrichu stůj –
což když se pan papež zmýlí?
A k tomu všemu pak já slovo dal
už panu císaři Ottě –
má choti rozmilá, je to zlý čas,
hotové bludiště totě!
Pan král-li vyhraje, musíme pryč
z Vídně a vévodství svého;
císař-li zvítězí, do klatby dá
pan papež dům náš i jeho.
Má choti milá, kde orli se rvou,
nemá se plést ptáček malý –
zrak hodlám vytříti všem pánům těm,
papeži, císaři, králi.
Uherský soused náš, pan Ondřej král,
v zem svatou chce vést své voje –
má choti milá, já potáhnu s ním, –
kříž připnu na prsa svoje.
Co budem zápasit s pohanem tam
o volnost božího hrobu,
v klidu zde budete i naše zem
prožívat nejhorší dobu.
Neboť můj kříž bude ochranou vám,
nikdo se netkne vás ani –
kdo v službě Ježíše jde v svatou zem,
toho dům pán Ježíš chrání.
A než se vrátíme, vyhřmí se bouř,
jež nám teď vyhlídku mate,
potom se uvidí, kdo pravdu měl
a kde je sluníčko zlaté.
Tož vlastní rukou mi přišijte kříž,
tu spásu svoji i moji! –
Vzal helmu, vyšel ven, heroldy slal
pány zvát k svatému boji.
Po Vídni vyslal je, po zemi vší
v města i odlehlá místa.
Kříž měli na pláštích a takto šli
bojovat za pána Krista.