Korunu dejte mi i říšský meč,
chci si ji na hlavu vstavit,
chci vědět, může-li knězova řeč
císařské moci mě zbavit!
Kolik těch papežů římských jsem shled,
každý byl hrabivý, podlý,
každý byl urputný zlobivý kmet,
který se kletbami modlí!
Vždycky jsem myslíval, když jeden šel,
na svět že mír už si sedá,
však jeho nástupce zas vztekem vřel,
kněz římský pokoje nedá!
Prokleli všichni mě; už to tak znám,
písmenky nechybí více:
zastrou se oltáře, šerý je chrám,
kněz klne, shášejí svíce – –
Však tahle koruna dosud je má,
císařský meč mečem mojím,
a dokud osud mi života dá,
v právu svém žiji a stojím...
Začne-li proklínat ten římský kněz,
pak není spásy a rady –
jako když za jara přes říční jez
řinou se vzteklých vod spády.
Proklel mě, že se mi nechtělo jít
v zem svatou v minulém čase –
a když jsem nes tam svůj prapor a štít,
kněz římský klnul mi zase.
Proklel mě, že jsem se Jidášem stal
na víry duchu a slovu –
a když jsem kacíře páliti dal,
kněz římský klnul mi znovu.
Klel mi, že válce chci, když jsem chtěl mír,
válčím-li, klne, mír volá –
Scylla a Charybdis a zhoubný vír,
toť duše jeho je holá.
Tři velcí šelmové šli světem tím
k neštěstí lidstva a světa –
pan papež ví to tak, jak já to vím,
a přece kletby své metá!
Ať klne! Směji se. Korunu svou
na skráních svých pevně cítím,
darmo ji studené ruce ty rvou,
ponesu celým ji žitím.
O nových kletbách ať přemýšlí kněz,
ať ohněm zlosti se tráví –
ten plamen živím mu zítra jak dnes
a – v počest Kristovy slávy.
Krále jsem burcoval: Hleďte tu síť,
pavouk nám spletá ji dravý! –
Neslyší, ohluchli, ďas je má vzít,
prázdné ty makové hlavy!
Ďas je vem! Sám jsem tu. Svět náš je tup,
bojácné ospalé dítě!
Však, pane papeži, zkazím ti lup,
roztrhám ty tvoje sítě!
Svoláš-li koncil zas, smeteme hned
tlusťoučké prelaty s lodě –
pán Ježíš kázal, že jít mají v svět
a ne plout po vratké vodě.
Časem ti lapneme zlaťáčků tíž,
jež s boků mezků se houpe,
– můj švakr posílá k Římu je blíž,
král hloupý Anglie hloupé –
protože Kristus dí, že se má dbát
o poklad, jejž nebe chová,
vystříhám, papeži pane, tě rád
nedbati Kristova slova. –
Tož hlavou hoďme si! Vyjeďme v pláň,
sokol můj touhou se třese,
sokolník pustí jej, a v modrou báň
pták jako šipka se vznese!
A večer arabský zpěv dáme pět,
Arabku vezmeme k boku –
ať puká za kmetem ten římský kmet
k radosti dnů mých a roků!