PAPEŽ CLEMENS IV.
„Muž, který do žalářní kobky vstoupil
ohlásit mládcům, Konradinu králi
a Friedrichovi z Rakous, nález soudu,
při šachu našel oba. Pohnut nebyl
ten ani onen novinou tou hroznou,
ba, jakby se jich ani netýkala,
sunuli klidně po čtverečcích prkna
své krále, věže, pěšáky a koně.
Na zítří z rána očistili duše
zpovědí svatou, vzali tělo Páně
a vedeni jsou na plac, kterýž slove
del Mercato. Lid celé Neapole
tu shromážděn byl. Protonotar králův
pan Robert z Bari četl ortel smrti,
co mladý Konradin se díval kolem
s lešení popraviště k modru moře,
vzdáleným horám, zářícímu nebi,
na kraj ten lepý, o němž mínil kdysi,
že spravedlivým dědicem jest jeho
a vzít jej přišel z dalekého Švábska
a svlažit jej měl nyní mladou krví.
A potom na máť vzpomněl, která kdesi
v německé zemi z okna hradu zírá
a k jihu hledí – vzpomněl, neboť zvolal:
– Ó matko moje, jakou hroznou zprávu
dostaneš o mně! – obnažil svou šíji
a vložil mladou plavovlasou hlavu
na dřevo špalku. Mih se meč, a Friedrich,
jenž vedle čekal, vykřik strašným hlasem.
Ten sťat byl po něm. Tiché slzy tekly
po lících lidu, neb strach před zbrojnoši
i vzlyk jim dusil. Těla pohozena
162
na břehu mořském, jako by je vlny
sem připlavily. Potom nasypáno
kamení na ně v rozkaz Karla krále.
Tím, svatý otče, končím zprávu svoji.“
Te deum laudamus! Ó Bože velký!
Ne ty, jenž Milost jsi a Slitování,
ty trpiteli kříže, lásko věčná –
však ty, Adonai-Saddai, Pane přísný,
jenž hubíš ohněm, vodou, morem, mečem,
jenž neodpouštíš, ale tresceš v rodu
až do třetích a čtvrtých pokolení –
buď sláva tobě! Dnové naplněni
a hněvu tvého vylila se číše
nad domem prokletým! Nuž, rode Staufů,
jenž v pustinu jsi zvracel kraje země
a města bořil, hýbal královstvími,
jak Izaiáš praví – kde jsi nyní?
Králové všichni pochováni slavně
v domovech svojich, ty však zavržen jsi
od hrobu svého ratolest jak zvadlá
a pod kamenem tlíš jak pošlapaná
zdechlina zvěře! Jmeno Babylona
a ostatky i syna, vnuka jeho,
jsou vymeteny z říše lidí živých
pometlem zahynutí – sláva Bohu!
Boj dobojován. Mladý orlík lapen
a podřezán jak kuře.
Honorie,
ze slávy nebes popatř na tu zemi
a zaplesat dej velkým štěstím duši!
A Gregore, jenž roků sto jsi viděl,
a nedočkal se, rozjasni své oči!
163
Ty Innocenci, jenž jsi prchnout musil
od svatých hrobů v dálku cizích zemí
a přisáh zhoubu prokletému rodu
cizáckých Němců, utlum hněv svůj nyní,
neb dnes už nemá kořisti ni cíle!
Ty Alexandře, usmívat se můžeš
a Urbane, už vzdychat není třeba –
ó předchůdci vy moji v službě páně,
vy vstaňte z míst svých nyní v slávě boží
a s anděly a světci jděte k trůnu,
kde Hospodin dlí nad světy a slunci
a zapějte mu hlučné Halelujah!
Pán viděl, slyšel, přispěl ku pomoci.
V plášť mnišský zhalen, hořký úsměv na rtech
a marnost svého žití v duši cítě
zhas pohan Friedrich. A syn jeho Konrad,
jsa proklet církví, odevzdal svou duši
plamenům pekel dřív, než tělo otce
ve hrobě tlíti začlo. Enzio pak,
výhonek druhý jedového kmene,
v Bologni v poutech v pevné věži sedí,
a nemožno, by spatřil světlo slunce,
jak řekám nelze téci nazpět k zdroji,
běh časů zvrátit, hvězdám za dne svítit.
A třetí v řadě, Manfred, bastard bídný,
zmij jedovatá, rouhač bohaprázdný,
u Beneventa vydech hříšnou duši
pod francouzskými meči, které ostřit
Pán kázal andělům svým. Ani země
mrtvolu jeho neukryla v sobě:
byl z hrobu vyrván, pohozen, by stal se
potravou vlků, havranů a supů.
164
A Konradin, všech poslední, teď zhynul
pod rukou kata...
Te deum laudamus!
My nevolali marně. Hospodine.
Tys nedal v posměch církev, dceru svoji,
a zástupce své nevydal jsi za terč
útržkům lidským. Za námi stáls vždycky
a čin tvůj nesl za slovem se naším.
Tys utvrdil nás v sobě a v nás sebe.
Náš jazyk jest jak oheň zžírající
a smrt je hlasatelem moci naší.
A mrtví, jež jsi srazil s výše jejich,
ti živými jsou svědky vůle tvojí
do krajin dálných k národům a králům
přes časů prostory až do věčnosti:
Bůh na nebi a papež na tom světě.
A zdrceno buď vše, co odporuje,
jak z hlíny nádoba a číše ze skla.
165