Jak rosa padlo v duši moji slovo
Tomáše Aquinského, jenž byl v církvi
doktorem andělským, všech věcí znalým,
že Pán, by zvýšil blaho vyvolených,
dá patřiti jim ze zahrady rajské
v hlubiny pekel na muky a trýzeň
prokletých hříšníků a zatracenců,
a dá jim slyšet k nebeských harf hudbě
pláč z říše ohňové a skřipot zubů – –
tož uvidím já jednou z nebes slávy,
jak se ten ďáblův tovaryš, náš opat,
mít bude v horké říši svého mistra!
Snad vařen bude v olejové pánvi...
Snad na rožni jej čerti péci budou...
Snad řemeny mu dříti budou se zad
a až se živé maso jeho bude
tetelit děsem, mrskati jej budou
řemeny těmi... a já budu shora
je pobízet a povzbuzovat v práci:
Jen víc! Jen pevněj! Nelenošte, čerti!
A jemu řeknu, tomu opatovi:
Viz, tovaryš jsi ďáblův a ne opat.
To za to máš, že kul jsi pikle svoje,
když mě opatem bratří volit chtěli.
To za to máš, žes povýšil se nad nás.
Žes k hodinkám nás honil v tuhé zimě
a sám jsi chrápal jako líný medvěd.
Žes při tabuli nejlepší bral jídla,
stehýnka husí, prsíčka a mozky,
ze štik a kaprů prostředky a jikry,
z podsvinčat ouška chrupavá a čenich,
za deset jedls a nám potom strkal
kobylky holé, ocasy a hlavy
a kůstky k obírání – žoku mlsný!
A jak to s vínem bylo při tabuli?!
Co tys pil a co my musili píti?!
A jaký druh to dávals pro nás ku mši
a co jsme měnili my na krev páně?!
He, slyšíš, slyšíš, pijane a žráči?
A cos dál tropil, Sodomito bídný?
Proč hrnul jsi se vždycky v zpovědnici,
když mladé ženy zpovídat se přišly?
Proč nechávals nám jenom sešlé babky?
A jaks moh malovat dát do kostela
rodinu páně, kde má svatý Josef,
jenž maličkého Spasitele hladí,
tvou odulou tvář a tvé liščí oči?
To řeknu ti a stokrát ještě více.
A Otec nebeský ať dopřeje mi
o půlhodinky dříve než ty umřít,
bych přítomen byl soudu nad tvou duší.
Já postavím se u božího trůnu,
až kniha hříchů tvojich otevře se,
a pozor dám, zda něco nezapomněl
ten anděl čtoucí – neboť já vím všecko...