ROK SPÁSY 1300
Půl světa v zdech svých věčné město hostí.
Prelati, biskupové s družinami,
vyslanci králů, vévod, měst a knížat
s komonstvem pestrým, zbožní poutníčkové
jmen neznámých a z dálek sotva známých
dle jmena, přišli, by se poklonili
v památném roce dozrálého věku
u hrobů svatých, papežského trůnu.
Dva kněží shrnovali lopatkami
od rána do večera v hrubé koše
peníze zlaté, stříbrné a z mědi,
jež poutníčkové na oltáře kladli
nad hroby svatých knížat apoštolských
za spásu duší svých a duší drahých
v domově dálném, kterým nedopřáno
v rok spásy přijít šťastně v svaté město.
Bonifac Osmý dal si zhotoviti
pro rok ten togu z purpurové látky,
jak nosili ji za pohanských časů
imperatoři dávné římské říše,
a zlatou nití dal v ni vetkat květy
a z drahokamů kříž dal vyšít v prsa,
tak oděn, posadil se, berlu v ruce,
rybářský prsten Petrův na svém prstě,
na zlatém trůně v středu kardinalů
a střevíc povystrčiv k políbení
přijímal pocty vyslancův a lidstva.
A ulicemi Říma projížděli
pod vlajícími praporečky církve
180
heroldi na komoních vyzdobených,
v polnice troubili a ohlásili,
co dává vzkázat svatý otec světu:
Jak v svaté Trojici tři osobnosti,
tak trojí vláda v osobě mé leží.
Jsem církvi zástupníkem Krista pána
a světu Caesar, králům Imperator.
Dva meče položil Bůh v ruce moje
k své oslavě, meč vlády nad dušemi,
a vlády meč nad mocí toho světa.
A oba meče vládnou, oba soudí
a oba trestají – a odvolání
z jich činů není. Bůh je zakryt nebem,
svět svěřil mně, a já jsem zodpověden
za vládu svěřenou! –
Tak hlasatelé
volali deně po ulicích Říma,
a zbožní poutníčkové poslouchali
a jako zrnka v půdu, schovávali
ta hřmivá slova do prostičkých duší,
by zanesli je v dálku rodných krajů,
kde símě vzejde.
V nádherném svém sálu
na zlatém trůně v středu kardinalů
dlí svatý otec. Kníže za knížetem,
poselství za poselstvím vchází v síni,
před trůnem klekají a rety svoje
na zlatý střevíc v úctě přitiskují.
A svatý otec milostivě vlídně
se usmívá a levicí svou chvilkou
projíždí bílou bradou vzpomínaje
181
na předchůdců svých velikost a slávu,
na tvrdost Gregora a Alexandra,
na pýchu velikého Innocence –
a jeho hruď se rozšiřuje mocně,
neb cítí, jak se ku Věčnosti bere
věk pokorný, jenž ohýbá se tíhou
a slávou jmena jeho, jež tam nese...
182