„Zavřeny dveře... na chodbě je ticho...
Jsem s Bohem sám a nikdo nepřeruší
rozmluvu naši. Slyš, Adonai Šaddai,
Bonifac volá. Byl jsem sluhou tvojím
a žil jen k oslavení jmena tvého,
a když jsem trestal, trestal jsem jen proto,
že ve mně urazili, Bože, tebe,
že ve mně potupili jmeno tvoje.
Ten blázen s hory, zvaný Coelestinem,
jen pro jednotu církve tvojí musil
se světa sejít. Hřebík zarazili
do pošetilé jeho lebky právem.
A prorokoval hlupák člověk z lesů,
že jak pes pojdu... Slyšíš, Hospodine?...
Byl vzdech to tady? Chodí mi tou síní
ten nečesaný hubenec a blázen?
Ne, já jsem papež! Do poslední chvíle
já Gaetani, a já jsem imperator,
jak Němcům jsem řek, když mně přišli žádat,
bych potvrdil jim nějakého krále.
A Colonny jsem zničil, jak je psáno:
vyhladíš rod ten s tváří země mojí,
a hnízdo jejich, vzdornou Palestrinu,
já setřel s povrchu a proklel půdu,
dal zorat ji a posypat dal solí,
by pusta zůstala pro příští časy,
s tvým souhlasem to bylo, Hospodine,
ve službě tvojí... Čí to řve kde bolest?
Ah, odsouzenci z Andělského Hradu.
Však mrtvi jsou – kdo dovolil jim křičet?
– – Oh, přelud byl to, všude ticho, ticho,
v mé duši hluk jen. Nejed jsem už dlouho
a hlad ten chodí prázdným tělem mojím
a touže nasycen být, vzbouzí všudy
minulé zjevy, aby hlasy svoje
spojily s hlasem jeho, doufaje tak,
že bude ukojen – však marná touha.
Jsem příliš syt už, abych ještě jedl.
Má duše kypí žlučí tak, že stoupá
mi hořkost její na jazyk i v oči.
Tak Gregor umíral kdys, velký papež,
však jemu triumf dal jsi, Hospodine,
nad odpůrcem svým, nepřítelem jeho –
mě pokořit dals, pokořit i sebe
a nedopřáls mi chvíle sladké pomsty...
Spíš, Hospodine? Ochablo tvé rámě?
Kde máš své blesky? Blesky své mi zapůjč
v té chvíli smrti, aby osládla mi.
Ty mlčíš, Hospodine? A tys viděl
mé ponížení? V Anagni, v té noci,
když zmetek pekel, lotr bohopustý,
proklatec, psí syn, nádoba všech hříchů,
jenž Filipem se zve a králem Franků,
když vyslal dráby svoje, Nogareta
a Colonnu, ty čekatele pekel,
by vyvlekli mě, starce, v noci z lože
a potupnou smrt údělem mi dali –
Tys viděl, že jsem neponížil sebe
ni tebe v sobě: vzal jsem roucho svoje
a korunu dal na šedivou hlavu,
znak kříže v ruce – tak je očekával.
Meč nasadili už mi na hruď vetchou
a vyzvali, bych po vůli byl králi
Filipu proklatci a svému katu,
– vše opustilo mě jak kdysi Krista
v té noci v zahradě, když pro něj přišli
a já jsem mlčel, ani slova neřek
a ani hledem lotrům neodvětil.
Však ty jsi mlčel také, Hospodine,
a mlčíš dosud. Já své vrahy zmátl
svým mlčením... Ty svým mě také mateš.
Já sochou stal se, která nežádala
jíst ani píti. Ztrnul na všech údech,
že nevěděl jsem, jak mě vyprostili.
A vyprostili Orsini mě pro to,
bych jejich vězněm stal se. Hospodine,
tys viděl všecko, vidíš vše a mlčíš.
Jsem zavřen tady, zbaven moci, síly,
a odhazuji, co mi ještě zbývá,
ten kousek žití, neb tys opustil mě,
a tebe ztrativ, ztratil jsem i smysl
života toho... Slyš mě, Bože, vzlykám
a volám k tobě: půjč mi blesky svoje,
sto blesků, Bože, abych potřel všechny,
kdož radují se z hanby mé i tvojí.
Sto blesků, Bože, dej v moc sluze svému,
bych ozářit směl poslední dny svoje
a slávu tvoji. Mlčíš, Hospodine?
Ty mlčíš? Jako psa mě hynout necháš?
Má žluč mě zalkne! Mlčíš, Hospodine?
Ah, pak ať ďábel jeden blesk mi podá,
bych vyrušit moh z hluchoty tvé tebe –
a já mu rád dám navždy duši svoji!
Bůh neslyšel... A ďábel také mlčí –
Proklínám oba!“ – – – Hnal se k stěně jizby
a roztřísk šedou leb o plochu její.