ŽENA A KNĚZ
Žena:
Já vídala tě státi v chrámu Páně
na místě božím. Na tvé bílé skráně
lesk slunce barevnými okny padal,
dým kadidla kol tebe oblak spřádal,
a když tvá bílá ruka monstranc vznesla
a celá obec na kolena klesla –
tys jediný stál, sotva skloniv hlavy,
– ne sluha boží – Bůh sám v záři slávy!
Tak byls mi vším, a já ti dala všecko,
svou krásu, mladost – pod srdcem mám děcko,
od tebe dítě. A můj panovníku,
můj králi jasný, kdybys v okamžiku
mé hrdlo stisk a smrt mi toužil dáti,
i za ten konec já bych žehnala ti
posledním dechem!
Kněz:
Ustaň, hřešíš, ženo,
a hříchem jsi, jak církví pověděno!
A odstup od mne! Snad k mé prosbě žhoucí
prominout ráčí Soudce Všemohoucí
hřešení s tebou! Snad mé bídné tělo,
jež odolat tvým léčkám neumělo,
neztrestá plamen horoucího pekla!
Já bičoval se, moje lítost tekla
slz proudy z duše – viděla to zjista
Marie Panna, jediná z žen čistá
a poví Synu to a přimluví se...
Nádobo hříchů, ve tvých očích chví se
199
zas žádost hříchů? Pane na nebesku,
proč nedáš nyní sjeti svému blesku
a nesežehneš osidla ta ďábla?
Mdlá duše má je, vůle pooslábla –
Maria Panno, přispěj v pokušení!
Žena:
Mě biješ slovy – v těch však hrůzy není,
mě odstrčíš – já vím, že přijdeš ke mně,
mně zlořečíš – já pohladím tě jemně,
já vím, že Bůh si cele tebe žádá,
však já tě mám jen tím víc ráda, ráda!
Kněz:
Ó Panno čistá!...
Žena:
Můj jsi... Milovaný...
– – – – – – – – – – –
Kněz:
Ó Synu Boží, pro své svaté rány
hřích čerstvý odpusť!... Vím, že ďábel pase
po duši mojí – ta teď klesla zase – –
Však proč tvá prozřetelnost, Bože věčný,
nám strojí léček řetěz nekonečný –
proč stvořils ženu!?
Žena:
Sladký! Milovaný!
200
Kněz:
Osidlo pekel, tvore proklínaný,
apage! Odstup! Proto ráj je rájem,
že sami půjdem nebeským tím krajem,
my muži sami!
Žena:
A co zůstane nám?
Což bude ráj snad navždy zavřen ženám?
Kněz:
Jen těm, kdož duši mají, vstup tam sluší,
a to jsou muži –
Žena:
Žena nemá duši?
Kněz:
Ne. Nemá. Žena nikdy neměla jí.
Jen Svatá Panna jediná je v ráji
se svojí duší. Učí Církev Svatá
a Svatých Otců řada světlem vzňatá,
že nemá žena duši. Snad tím zlomil
Bůh vševidoucí nějaký svůj omyl,
jenž vplížil se mu v dílo při stvoření.
Žena:
Chceš beze mne být, moje potěšení?
A dovedeš tak? Já bych nedovedla...
201
Já šla bych s tebou, byť tvá cesta vedla
i k branám pekla.
Kněz:
Nemožnosti, ženo,
kněz Páně jsem, mé témě posvěceno.
Žena:
Chci v ráj tvůj tedy. Stát tam někde v koutě,
už šťastna, když jen oči zahlednou tě –
pros Pána o to!
Kněz:
Marno. Nemáš duše.
Jak rostlina, jak kámen žiješ hluše,
a proto ďábel, bezvolnou tě vida,
své sítě spřádá a z nich povyhlídá
po obětech – v tvé oči, k lícím, retu,
k tvým ňadrům, bokům zatkne nitky v letu,
jen letmo, jako přibity však drží,
síť splete pak – a čeká v lůně, v strži,
jež prokletím nám je a pekel branou,
neřestí studnou, hnisající ranou –
ty nemáš duši, proto všecko to je.
Žena:
Přec půjdu s tebou, vždyť jsem tvoje, tvoje!
Kněz:
Nadarmo. Není možno.
202
Žena:
Dej mi duši!
Slyš, pros mi o ni!
Kněz:
Odpírati sluší
zlým pokušením: Nemohu jí dáti
a kdybych moh – tím víc chci odpírati.
Žena:
Ó dej mi duši! Netoužím v ráj jíti,
jen s tebou, s tebou, milený, chci býti
po smrti všude! Všechno lhostejno mi,
ať v pekle, v ráji, či na této zemi,
já najdu tě a nic mě neomýlí –
jen duši vymodli mi, drahý, milý!
Kněz:
Apage, ženo!
Žena:
Dej mi duši!
Kněz:
K čemu?
Tvůj pláč je marný, stvořena jsi k zlému,
zlem žiješ. Padniž v tmu a do němoty!
Všech hříchů pramen, džbán jsi nečistoty,
osidlo ďábla, bodec škorpiona.
Nevejdeš nikdy v rajská sídla ona –
a dobře tak. Vždyť Satan ostražitě
moh vpašovat by tebou tam své sítě
203
a ráj by stal se hnízdem nepravostí,
peleší hříchů, pozdní zoufalosti,
údolím hoře, jak je země klatá,
kde vládneš ty, ó ženo jedovatá!
Žena:
Jak vábně ti to rozhorlení sluší!
Ty nechceš opravdu mi dáti duši?
Ty zlý a krásný můj, můj milovaný –
Kněz:
Apage, ďáble! Pro Kristovy rány!
Marie Panno, duše moje padá
v ďábelské léčky –
Žena:
Můj jsi! Mám tě ráda!
Ať zkusí nyní ráj a všichni svatí
od mého těla tebe odervati!...
– – – – – – – – – – – – – – – –
204