Až na svou první lásku jednou,
má krásná, budeš vzpomínat
a uvažovat myslí lednou,
ký divný los ti tenkrát pad –
až reka uzříš dětských snění
ve chudém prosy oděvu,
bez horoucího zanícení
a bez vylhaných úsměvů –
až poznáš, že ta láska jeho
byl slední, chabé jiskry pal
ze žáru kdysi velikého,
jenž však už jinde doháral –
až poznáš, že ta políbení,
jež na tvé čisté rety sil,
ni malou částí toho není,
co hazardně dřív utratil –
až poznáš, že ta hruď, kam kladla
jsi hlavu, plnou božských vnad,
už sopka byla dávno schladlá,
v níž byl jen horký popel snad –
až poznáš, že to troska pouhá,
s níž maně jsi se setkala,
k níž tvoje žití, tvoje touha
se omylem jen upjala –
Viď, drahá, nebudeš mu láti
v té trpké pravdy hodině
a té své lásky litovati,
již dalas mu tak dětině,
že pro ta políbení zbylá,
jež na tvé rety skanula,
pro všechno, čím ta jeho síla
pod žárem tvojím vzplanula,
pro trosku, jež svou kotvu vrhla
ve srdce tvého tichou skrýš,
když bouře zlá jí plachty strhla –
ty jistě, krásná, odpustíš.
Vždyť to tvé srdce vždy ti poví,
když hněv by náhlý tebe jal,
že, ač to byl groš jeho vdoví,
on jej přec celý tobě dal...