Tys konvalinkou byla v jaru mládí,
jež skryta skromně vážnou vůní dýše,
ji stiný lupen v žáru slunce chladí,
a měsíce třpyt zapadá k ní s výše.
A tenkrát, slečno, vzpomínáte,
na kruchtě vždy jsme zpívali,
ty vaše drahé copy zlaté
vám volně k zemi splývaly,
vy v pausách upřeně jste zřela
jen v malou knížku modlicí,
a pověst o vás roznášela,
že hotovou jste světicí,
že chcete pryč ze hříchů zdroje
– tak ústa děla veškerá –
a zanést modré oči svoje
v zdi pochmurného kláštera.
Pak lilií jsi byla sněžnou skvělou
a z tvého nitra voněl sen tvůj zlatý –
a člověk netoužil víc duší celou
než zlíbat lem, jenž vroubil tvoje šaty.
Jak brzo, slečno, zapomněla
jste kláštera a zbožných tuch
a proměněna rázem celá
jste hrdě vstoupla v světa ruch!
A na koncertech, plesích šumných
váš vznášíval se vábný zjev,
co srdcí pobouřil tam dumných,
jak zpěnil mnohou mladou krev!
A vy jste šla tak všeho středem
tak milá, krásná, vznešená,
vše poraňujíc modrým hledem –
a sama nikdy raněná!
Pak bylas růží, kterou v podnebesí
zář slunce plným, vábným leskem zlatí,
a každého, kdo jda jí nevšimne si,
hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti.
A tenkrát, slečno, v davu jiných
i já byl vaším ctitelem,
a na plesích a v parcích stiných
pod stromů milým ševelem
my tiché řeči pronášeli,
jak se již vždycky mluvívá –
ach, kde ten mladý zápal vřelý,
a leta, viďte, bláznivá!...
My vzájemně si přáli štěstí,
slz oči naše nelily,
my rozešli se bez bolestí
a vlídně se pak zdravili.
A potom bylas astra pestrá, chladná –
květ smutku, daný v úděl podjeseni,
má barev víc, než letní růže vnadná –
však vůně, žáru jejího v ní není.
A tehdy, slečno, motýlci ti,
ti idealní nadšenci,
již okem vaším dříve zpiti
vás obletali ve věnci,
už mizeli – a zřel jsem pány
k vám chodit v plné důvěře,
jich život, mravy urovnány
jak řídké jejich kadeře –
však vy jste nehodlala vzíti
na ruku sňatku řetězy,
na ruku, kterou chtěli míti –
však obtěžkanou penězi...
Když v podzimku zřím bodlák červenavý,
jenž chudý květ svůj nese s lhostejností,
mně zdá se smutnou troskou letní slávy
a tesknou vzpomínkou být minulosti...
Je konec písně... Lásky nové
a jiní lidé kolem nás...
co šeptávali naši rtové,
to šeptají si oni zas...
Vám lhostejna je moda celá
i tanec vám zas protiven,
zas jdete zbožně do kostela
se modlit z rána každý den...
A teď tam s myslí odevzdanou
zas pánu bohu podáte
tu duši světem usmýkanou
a srdce žitím prováté...