– – a Luisa skončila. Hned potlesk zahřměl sálem
a dupot, výkřiky a stolů, seslí šum,
vše bylo nadšeno, déšť květů pršel valem
na malé jeviště, a lidstva bouřný tlum
se tlačil k pianu, kde pianista šedý
si stíral s čela pot a noty přehraboval,
tam křikem, prosbami a významnými hledy
si přáli, aby hned tu píseň opakoval,
a jiní jinou zas, a byl to chaos hlasů
a různých nápěvů, jež mu tam hvízdali,
že zoufale si jen do sporých hrábl vlasů
a zrakem vyhaslým kams hleděl do dáli;
tu z hluku vynikl hlas jeden, druhý, třetí
a výkřik souhlasu a potlesk sálem hřměl.
Tu píseň zahrajte! z úst všechněch svorně letí:
Po dálném moři koráb spěl!
Zvuk zazněl piana. Hned bouř se utišila.
A Luisa vyšla ven, zrak sálem přeletěl,
a píseň truchlivá se v ostrých tonech lila:
Po dálném moři koráb spěl...
To byla píseň ta – však hlas to nebyl více,
to byla Luisa zas – však ne ta bývalá,
na čele vrásek pár, zažloutlé trochu líce,
žal, nuda, umdlenost jí z očí zírala;
ten hlas zdál requiem se býti toho hlasu,
jenž v bujné zašlosti nás všechny dojímal,
a Luisa ruinou, jež ztrativši svou krásu,
svým vzhledem tesklivým už vzbouzí jenom žal.
Já myslil na ten čas, když přede třemi lety
jsem sedal s druhem svým v tom sále den co den,
kdy přítel zpěv i zjev ten zatracoval kletý
a přece poslouchal a na ni zíral jen,
kdy jako šílený do dlaní v zoufalosti
tisk čelo při jejím každičkém úsměvu,
jímž vždycky vděčila se za potlesky hostí
a jenž jí pohrával kol retů při zpěvu.
I pohled každičký, jenž padl v stranu jinou,
i slovo tu a tam, jež odnes jiný host,
do lící vehnaly mu barvu hroznou, sinou
a v hrudi bouřily mu děsnou žárlivost.
A přece každý den hnán demonickou silou
v ten prostor vstupoval při prvém soumraku
a šťastným hned zas byl, když stisk jí ruku bílou,
pár všedních slyšel slov a zřel jí do zraků...
Jak divný žití běh! On, který v mladých letech
vším v světě pohrdal, se všemu vysmíval,
po citech šlapával jak po svanutých květech
a pohár rozkoší jen dobře prázdnit znal,
on, o němž pověst šla, že skalou srdce jeho,
žeť chladným Mefistem, ledovým Juanem,
jenž užil do dna vše a nabažil se všeho,
víc nechtěl, po ničem netoužil v žití svém –
v těch pozdních letech už, kdy maně, jako bludné,
se vlákno stříbrné ve vlasech zakmitne,
vzplál žárem největším k té chansonièře svůdné,
jež měla hnědý vlas a oči blankytné!
A měl ji láskou rád tak idealní, vřelou,
jak má ji údělem jen šestnácti jar věk –
a rek ten anekdot s tou minulostí celou
mé vtipy musil nést a bujný úsměšek.
I sám si směšným byl, sám sebou povrhoval,
sám sebe proklínal, i leta bláznivá –
a přece k večeru zas cestu opakoval,
kde Luisa zpívala, ta kletá, vábivá...
V tom stichlo piano. U konce píseň byla,
zas potlesk sálem hřmí a bouřné volání,
Luisa se usmívá – a řada zoubků bílá
jak perly blýská se – vábně se uklání;
v tom mne tam zahledne a výkřik překvapení
jí se rtů uklouzne, již tiskla ruku mou,
ke stolu usedla a v zřejmém rozechvění
mne mnohou najednou napadla otázkou:
„Zdráv?“ „Tak, jak vidíte. A vy? Nu svěží stále
a –“ „Kde jste čas ten žil?“ „Jak bludný Odyssev
na moři života jsem vln plul ve přívale
a postav čarovných mne okouzloval zjev –“
„Jak vždycky. Známe to. A vzpomněl jste si časem?“
„Ó slečno, myslil jsem na vašich zraků lesk,
co srdcí ozáří tím bledomodrým jasem
a kam jen zapadne, že nechá věčný stesk –“
„Dost – buďme upřímni, což on – zda a kde žije?“
„V dalekém zátiší, kde tmavomodrý les
kraj celý lemuje, kde Labe proud svůj lije
širokou rovinou, tam v jednom městě kdes
se učil na váš zjev, má slečno, zapomnění,
a myslím, zapomněl, už přešel bouří sled.
Je dosud svoboden a už se neožení,
víc a víc šediví a v honorace květ
si večer zasedá při pěnícím se pivě
a s nimi rozmlouvá o vraždách v žurnalu,
o koních, obilí, o zakoupené nivě,
a život plyne mu den za dnem pomalu.
Též rád si vychází, když nebe pode mraky,
do lesa, zelením kde tůně prohlídá,
tam žab si nachytá a na ty chytá raky,
jež potom vařené s rozkoší pojídá – –“
„Dost.“ Smutně v myšlenkách skráň rukou podepřela.
„Tož klidu došel již, jest na vždy vyhojen,
to věru těší mne. Jsem též změněna celá,
toť, hleďte, ruce ty a v líc mou hleďte jen –“
a ruku vyhublou před oči moje vztáhla
a suchou, zažloutlou blíž naklonila líc
a smutně smála se, a zvážněla pak znáhla.
„Jsem bídná, viďte že – však klesám víc a víc.
Mne tenkrát těšilo ta srdce mužů lákat
a vmetat jim tam bouř a žár a nepokoj,
a když jsem zřela je jak děcka prosit, plakat,
na líci viděla ten hrozný v srdci boj –
to bylo žitím mým, mou hrdostí a blahem.
To byl zde tenkrát on... Však přišla pokuta,
z nich jeden pozděj stal se svobody mé vrahem,
a šťastná hvězda má je na vždy zasuta.
Mám děcko, žije kdes u milosrdných lidí,
kde otec, nevím už – znám, cítím bídu svou,
jsem odsouzena už, zrak budoucnost mou vidí
a není záchrany, hloub klesám bařinou,
tam bídně zahynu, jak za raního šera
tam hasne bludička, když ztratí tajnou moc.
A může chtíti víc ta bídná chansonièra – –
v tom zvonek volal ji. „Nuž s bohem, dobrou noc.“
A úsměv jeviště už zas plál v jejím zraku:
„Toť vyřiďte mu jen, by jedl hodně raků,
prý po nich tloustne se –“ pak šeptem doložila:
„že štěstí přeji mu, a za blažených chvil
by všeho zapomněl, čím jsem se provinila,
rcete, že víchem jsem – a pak, by odpustil...“
Juž Luisa zpívala. Já ubíral se domů,
van chladný ovál mne. Noc byla hvězdnatá,
a ševel podzimní táh korunami stromů,
mha modrá chvěla se, lamp světlem proťata.
Pár tonů ze sálu v mé ucho zaletělo,
já poznal Luisin hlas, a zněl tak smutně mi
ten refren, který tam s ní množství hlasů pělo:
„O jsme to, jsme to zas – ne, to už nejsme my...“