XXIII.
Můj Homer.
Můj Homer stár je dvě stě let,
má z pergamenu bílý hřbet,
a mezi jeho listy leží
již mnohý zhnědlý, suchý květ.
Je každý hrobním nápisem
nad šťastnou chvílí v žití mém,
však zapomněl jsem v nich už čísti,
dnes stejně hrob i nápis – něm.
Vždyť nevím, zda to svědci chvil,
kdy koncert sálem hlaholil,
či bouřných nocí karnevalu,
či procházek kdy večer byl,
vždyť nevím víc o kvítkách těch,
zda pyšnily se na ňadrech,
zda loupeží jsou nebo daní,
zda provázel je smích či vzdech!
[64]
Než jeden květ... ten přece znám...
kus kamelie leží tam...
je pošlapána, plísní krytá,
a nad ní často vzpomínám.
Kdys byla v rusých kadeřích
a při valčíku padla z nich
po sněžné šíji, bílých šatech,
a já ji z prašných parket zdvih’.
A z květiny té zničené
dny úpí moje zmařené,
z ní lesk plá nebeských dvou zraků,
a v nich to štěstí ztracené...
A slyším náhle vody hřmít,
jež bijí v černý skály štít,
a je mi, jak bych o ni šílen
měl mladou hlavu roztříštit.
Dost, květino... Ó jak bych rád
chtěl nyní na ty vzpomínat,
jež milovat jsem šťastně mohl,
a jež mne chtěly milovat!
Však přísnými čas vlnami
sled chvílí šťastných smývá mi
a v srdci to jen pálit nechá,
co napsáno tam – slzami...
65