Když pochovali krále Šalamouna,
všel prorok do své chaty a psal takto:
Jsem chudý, nuzný, raněno mé srdce
jest u vnitřnostech, postem poklesají
kolena moje, tělo moje vyschlo,
jsem na posměch jim, když mě uhledají,
hlavami svými potřásají nad mnou –
však Hospodinův hlas všel v nádobu tu
a jeho soud se snesl na můj jazyk.
Ó Hospodine, kdo se uhne tobě?
A kde je skrýš před hroznou rukou tvojí?
Dí propast, moře, hory: u nás není.
Národy soudíš, poražení kruté
učiníš, hlavu potřeš panující
nad mnoha krajinami, vyměříš dny,
cíl položíš, jejž člověk nepřekročí...
Jest mrtev. Pochován jest podle otce
ve městě Davidově. Hlahol trub a kotlů
už dozněl, poslední to sláva jeho.
A nad rozpuklou číší žití jeho
dí Hospodin: Dnů vlády dal jsem jemu
převalný počet, on však kosti svoje
naplnil hříchy mladosti i stáří
a přidal viny k vinám poděděným
po otci svém. V prach lehly kosti jeho,
však vinu shrnu v hlavy rodu jeho
a odplatím. Neb já jsem spravedlivý.
Synové jeho přízně hledat budou
u nuzných, ruce jejich vracet budou
svou loupež; v posled rod ten před svým časem
vyťatý bude, ratolest pak jeho
se nebude už nikdy zelenati.
A rozmnožil jsem celý rod ten jeho,
však rozmnožen jest pod meč.
Máť Betsabe, jež vzala berlu z ruky
chorého krále Davida, by vtiskla
ji synu svému, ženiny a ženy –
ty všecky odvrátily srdce jeho
jen k Astarot a modle Molochovi.
Jho lidu stíženo, a služby tvrdé
jsou učiněny těžkými, a břímě
vloženo na něj; biče dopadaly
na dvanáctero kmenů israelských,
jež zaúpělo. Král však stříbra složil
jak kamení a cedrového dříví
jak fíkoví, jež planě roste v nivách.
Utiskal nuzné, opouštěl i chudé,
dům zloupil, ale nestavěl ho.
Byl nedůvěřiv, úskočný a lstivý,
neb ve všem dědicem byl otce svého;
zvuk strachu v uších jeho byl, že zhoubce
i v pokoje čas berlu vezme jemu,
a meče očekával ustavičně.
Byl nazván moudrým – tak psal Natan prorok
i Achiaš, psi, kteří jídávali
chléb z ruky jeho, tak jej nazval Chiram,
král Tyrský, Sáby královna i všichni,
kdož poznali ho: neboť nezdobila
jej sláva bitev, ani palma míru,
povaha hrdá, ani velká duše,
ni přátelství, ni láska – ale moudrost
kde nalezena bývá? Ne vždy slavní
jsou moudrými, aniž vždy rozumnými
jsou dlouhověcí. Miloval též slávu
hlav obnažených, pokrčených šíjí,
cest poházených palmovými listy
a uším jeho příjemně zněl jásot
a hlahol trub – však poslední květ v poli
je pyšnější v té čisté slávě svojí
před okem moudrých.
Duch jeho těžce ležel nad vší říší:
jak zraněný kůň, který v bitvě klesl
a jezdce přitisk k rozpálené zemi
a zdech, a červi prolnou masem jeho,
puch otravný pak vyvírá se z něho
a vraždí pod ním bezmocného jezdce –
tak on byl lidu. Rány mnohé poslal
jsem na dům jeho, předzvěst soudu svého,
však uchu jeho byly jak šum větru,
a neotevřela se duše jeho.
Zle semeni se zvede Davidovu!
Vstal Jeroboam, vzbuzen hlasem mojím
a urval deset větví israelských,
i Sesaka jsem, Egypťana pohnul,
by pěší své a jezdce svoje zřídil
na sever k tahu – shovívavost moje
již přetéká, a odplaty čas přišel,
neb Hospodin jsem, přísný, spravedlivý...
Můj proroku, jen na chvíli:
je dobře to, když rozčilí
se spravedlivý Hospodin
a trestem stíhá řady vin.
Však zde – to podle hlavy mé –
jest rozhořčení zpozděné...
Král Šalamoun! Ten žil a žil
a kraloval a zahřešil
si až to radost – – Tenkrát však
byl zavřen Hospodinův zrak,
meč jeho klidně v pochvě dlel
a hezky, tuším, rezavěl,
ba, Sabaoth, ten přísný bůh,
byl Molochovi dobrý druh
a přátelsky se dělili
o býky, jež jim pálili...
A Šalamoun v své slávě stál
a v plné slávě dokonal –
nuž, teď si troufá na něho
tvůj pánbůh, krále mrtvého?
A proč ty tenkrát, proroku,
jsi nepřiběhl v poskoku,
a síru, oheň od pána
nesypal na leb tyrana?
Nu, taky dobře. Hospodin
tu stojí jako mstitel vin,
a lid zří zbožně na ten div
a mní, že bůh je spravedliv.
Tak spravila vše ústa tvá –
nechť se ti za to chvála vzdá!