Tak, tak jen vidím tě: je malá světnička,
jak do dnes ještě po venkově bývá,
na lávku u kamen usedla matička
a maně k oknu v myšlenkách se dívá.
Ta hlava sestárlá je prací, starostí,
vlas řídký tulí se k té vyschlé skráni,
vybledlý měký zrak už jaksi zvyklostí
se krčí v tichém lesku odříkání.
A ruce sepjaté na život složila,
v němž nový život hýbati se cítí,
a vážně, pobožně, jak by se modlila,
na minulé i příští myslí žití.
Své svatby vidí den. To bylo v neděli.
Na nebi leskla se už večernice.
Po tanci pod lipou, po hlučném veselí
šla s mužem poprvé sem do světnice.
Šla, květy ve vlasech, on v drsné dlaně své
tisk chvějící se horkou ruku její,
a oheň příštích chvil se z duše mladistvé
lil červení po drobném obličeji.
Na prahu stanuli: a náhlá tesknota,
strach před neznámem duši její jaly,
jakoby vzdech a krok příštího života
ze šeré jizby temně zaznívaly...
V prosbě a důvěře tu ruce sepjala
a rety vroucí modlitbou se chvěly –
co venku děvčata vesele zpívala
a pištci k tomu pronikavě pěli –
Pak vidí řadu dní a měsíců a let
v šedivé jednotvárné chůzi,
a jimi plynul tak ten její malý svět
bez otřesů, bez radosti i hrůzy.
Při práci na poli jí zmozolnila dlaň,
líc osmáhla a svraštilo se čelo,
teď selkou rozšafnou se stala plachá laň,
a požehnání na jich práci dlelo.
Za letních večerů na lávce před domem
sedala v kruhu žen a hovořily
o prostých zájmech svých, o novinkách, jež sem
ze vzdáleného světa zabloudily:
jak císař po čtvrté se slavně ženil zas,
a jakou sílu má ta nová paní –
podkovu rozlomí, tác zlatý stočí v ráz
a stůl prorazí udeřením dlaní;
jak císař zbožný je, prý kostel vystavil,
jehožto střecha samou mědí kryta;
jak z Němec odkudsi do Prahy dopravil
šat Veroniky, rámě světce Víta.
A za dnů nedělních, kdy slunce lesklý pruh
v sváteční náladě pad do světnice,
sedali u stolu, ona a její druh,
o dnešním slově božím hovoříce:
ji dojal Rozsévač, jak z klína zrní bral
a sil a sil. Jen jedno zrnko malé
se v půdě uchytlo a strom pak vyrůstal
a ptactvo na něm pělo k boží chvále;
jí smutku pocitem se srdce zachvělo
nad Zrnem hořčičným, tím zrnkem drobným,
jež musí umříti, by k slunci vyspělo
v rostlinu s požehnáním stonásobným;
pak život Mariin ji poutal: viděla
ji, dívku hnědých zraků, tmavých vlasů,
prostičkou, venkovskou, poselstvím anděla
zdviženou do slávy a nebes jasu;
a matkou zřela ji. S ní žila její ples
i štěstí... Jen to utrpení divé
na vrchu Golgathy jí lilo v duši děs:
„Té matce měl dát pánbůh umřít dříve!...“
A šla tak řada dnů a měsíců a let
v šedivé jednotvárné chůzi
a jimi procházel ten její malý svět
bez otřesů, bez radosti i hrůzy.
Jde časem na pohřeb tu známých, příbuzných,
na svatbu, na křtiny – jen jizba její,
ta prázdna zůstává, tam nezní dětský smích,
pláč, capot nožiček. A beznadějí
se hruď jí vlnila, když podzimkový klid
na pružné začal dýchat tělo:
když ruce scvrkaly, když bujný vlas jí říd,
zapadla ňadra, žloutlo čelo.
Než bůh byl milostiv jak v starém zákoně
k Isáka matce: žije její děcko;
to bude pozdní květ v podzimním záhoně
krev její, naděje a žití všecko.
Sní, že to bude syn; a že je bohem dán,
buď bohu dán co obět čistá;
po světci Křtiteli ať nazývá se Jan,
jenž všude hlásal příští Pána Krista.
Ať z něho dobrý je a dokonalý kněz
dle slova písma zbožným k potěšení;
snad faru dostane a celá jeho ves
v něm bude otce ctít; a při modlení
za otce, za matku své prosby vyleje,
a Kristus Pán je přijme přelaskavě
a dvěma dušičkám milostně dopřeje
koutečku kdesi v nebeské své slávě – –
Ať jí se podobá – ne dnes, však v onen čas,
kde ještě hladké bílé líce měla,
veselý hnědý zrak a hustý tmavý vlas,
jenž kudrnatil se jí kolem čela...