Jde paní Katuše z vrat Trocnova
a míří na úzounkou luční stezku.
Je po polednách. Výheň žárová
mdlou mlhou zastírá se na nebesku.
Kře, trávu kryje prach. A nikde ruch.
Hvizd ostrý cvrčků dusnem probíjí se.
Vod blízkých zápach plní žhavý vzduch
s trav, doušky vůní tíživě se míse.
A paní Katuše se rozhledá
po malém obzoru. Tam od Krumlova
nad černem vrchů lehce pozvedá
se spousta vlnek měká jantarová.
Pohodí hlavou. Zrychlí krok svůj v běh,
na pole nutno podívat se k lidu;
snad možno naložit, než s mračen těch
vod spousta spadne. Ona nechce klidu
teď ani, kdy je u své hodinky
tak blízko, blízko. A snad proto právě.
Ať zdědí příští tvor ten malinký
tu čilost její. K nádheře a slávě
mu život nedá... Rozžhavený vzduch
sprah, dusil hrdlo její. Z lehké trávy
pod nohou její lesklá tílka much
vylétla líně. Rej svůj kolotavý
komáři vedou. – Paní zemanka
zahnula v levo, pod vrbovím je tu
křišťálná, zacloněná studánka;
pokleká, vodu v dlani nese k retu.
A pijíc zadívá se na obraz
v zrcadle vodním: bledošedé oči
pod svislým obočím, nos orlí, přísný ráz
v těch smělých tazích, ryšavý vlas točí
nad silným čelem v středu rozčísnut
se po spáncích – (a paní Kateřina
vzpomíná maně, jak pan Ješek, tknut
pobídkou, výtkou její, ruce spíná
a kývá hlavou: Vím, že vy jste pán,
já paní z Trocnova; to žertík malý
byl pánem bohem dobrým lidem dán,
by se mně, ženě s bradou, z duše smáli).
A paní Katuše už spěchá dál.
Slunce se zatáhlo. Už nade hlavou
mrak zšedivělý jako plachta stál.
Vzduch zakalil se. Barvou přísnou, tmavou
ty louky, pole, chlumy dýchají.
Zved chladný van se. V chumlech nad rybníkem
šedivých jepic roje těkají,
a vlaštovky tam prošvihují s křikem.
„Pan Ješek věru ženskou duši má,
je měký, dobrý... přeje si mít dceru,
už v myšlenkách ji hýčká, objímá –
však marně – syn to býti musí věru,
ať po něm zve se Jan – než bude mým,
mým, mým – a krev mou cele musí míti,
zlé doby jsou dnes, v čase budoucím
snad úpornější ještě bude žití.
Ba věru, truchlivé to noviny
pan Ješek přivezl nám ondy z Prahy
(mně, marnotrata, koupí tkaniny
a bitý pás – za peníz jistě drahý!).
Chor starý císař – prý už nevědí,
zda nemoc ta jej nepovede k skonu –
a hoch, král římský, všecko podědí
v spleteném prostopášném Babylonu.
Je Praha samý kněz a prelat, mnich,
lenoši břichatí a cizopasní,
jen v Hradě do čtyř set se čítá jich,
těch liljí z písma – než tak nejsou krásní.
Učení mistři ve škole se prou
o pupek Adamův a zle si klejí,
co žáci zatím po krčmách se rvou
a medovině holdují a freji.
Kostely plny svatých hřebíků
a křížů Krista, svaté panny vlasů
a stříbrem císař v zbožném návyku
za rouhání to plní lotrům kasu.“
A paní Katuše pěst zatíná
a ve zlé vrásky krčí se jí čelo...
Pochmurná temná byla krajina
a kdesi v dálce za horami hřmělo.
„A venkov samý klášter, mniška, mnich,
čeládka líná – kdyby bůh je slyšel,
a všichni prosili za blaho bližních svých –
jaký to ráj by české zemi vyšel!
Ó kdyby prosili – však čas kde vzít?
Kněz u oltáře sedí s plným košem,
mnich po domech jde jako kramář žid,
a hříchů odpustky si koupíš grošem!
A českou řeč prý v Praze neslyšet
a po venkově v městech samí cizí –
ty císař seje, jak už jeho děd.
Tak starý jazyk z domu svého mizí.
Ohavnost, spuštění – jak Kristus prál,
Sodoma stará vstala v naší zemi –
můj pane Ješku, ty sis dceru přál?
Já cítím, vím: bůh syna dopřeje mi!“
To vzkřikla už, neb bolest jako nůž
projíždí životem a chůzi staví.
A velké kapky řídce bijou už
kolem ní v temnou svadlou zeleň trávy.
Jde zas. „Ten starý císař u lidí
je v lásce. Takto on je otec pravý.
A přec jen hřeší, neboť nevidí. –
Kdo, milosrdný bože, chyb těch spraví?“
A vzkřikla zas, ta bolest teď je však
trvalá, hrozná... cos jak celá skála
hřmí jejím životem... A s nebe mrak
proud vody chrlí, země v blescích vzplála.
Jí nohy klesají, zrak kalí tma,
prosebným hledem letí v blízko k stromu,
jenž v tmavé nebe hází větvema
a zčernalým pněm skřípá v rachot hromu,
zrak zavřen, tělo žita vlnami
se vleče k dubu... klesá ku pni jeho –
Buď požehnána mezi ženami
a požehnaný plod života Tvého!