Já viděl Věčnost. Nad hvězdami všemi
a dalekými planoucími slunci,
kam lidská myšlenka se nedonese,
já viděl Věčnost. Neobsáhlé cosi
bez hloubky, hranic. Ležely v ní věky
s národy, vojsky, říšemi a králi,
oltáři, bohy; zločiny tam byly
i velkost, sláva, bída milionů
i jásot jednotlivce; báje srdce,
sny ducha, dramy zoufání a krve –
vše ztrnulé a všecko beze hlesu.
A příčiny všech věcí řadily se
k svým následkům, a bylo všecko zjevno,
jak palce kol, jež v sebe zapadají.
Měr lidských nebylo tu zla a dobra,
vše vymknuto je dávno z lidské sfery,
a pocitů tu není, jenom Smrti.
A časů proud jsem viděl padající
v tu neobsáhlost. Na šedivých vlnách
se nesly říše, národy a vojska
a knížata a králové a sláva,
sny, báje, krev a zoufání a bída,
uvadlá srdce, duše polámané –
a pokud z toho pozemského žití
jim hlasu zbylo, hlučelo to, lkalo,
úpělo, klnulo a vyčítalo,
i potom stichalo vše, bezehlasně
klesajíc v majestátní ticho Smrti.
Já viděl Osud. Seděl beze hnutí
nad valícím se šedým proudem časů,
sám šedavý a studený jak kámen
a záhadný a velký jak ta Věčnost.
Do proudu díval se a jak dvě hvězdy,
dvě černé hvězdy oči jeho byly,
však neleskly se. A tu pluly chvíle
s úpěním zbitých, mukou porobených
měst, vesnic ohněm, pláčem, bídou psanců,
vším děsem války. Duše má se chvěla,
neb rodné hlasy zněly z toho proudu,
to bědy mého lidu pluly kolem.
I pozdvih k Osudu jsem svého hlasu:
„Kde váhy jsou, jež toto všecko váží?
Co přijít ještě má? Co přijít může?
Hle, třicet roků pluje kolem tebe,
tož třicet roků krve, slz a vzdechů.
Čí vina je? Jsme právem odsouzeni?
A byla-li v nás vina, už ty slzy
ji mohly smýti a ta krev ji splatit...
Co nutno ještě?“ Seděl nepohnutě.
A náhle bylo jasno mi v té chvíli,
že není pánem vin a pokut, trestů –
on věčný dohlížitel, nese péči,
by myšlenky a činy v zemském žití
plod vydaly a zašly, a plod jejich
by vyzrál v nové myšlenky a činy,
a řetěz přerodů těch vládne lidstvem
a na Věčnosti on je řadí k sobě,
by v říši Smrti byla harmonie...
A takový děj zřel jsem v proudu nyní:
Most vidím, věž – oh, znám ji, na té věži
poznávám zřejmě zrezavělé koše,
v nichž houpaly se kdysi sťaté hlavy,
jež přinesli sem ze Starého města –
a kolem věže jarobujná mládež,
to naše mládež, s klobouky a pery,
puškami, kordy: jako lvi se bijí –
oh, česká krvi! nadšení jim září
z bujarých zraků – ó ten svatý zápal,
jímž život, oběť největší, se pálí!
Muž suchý v kutně – poznávám tě, otče,
a líbám kříž, jímž kyne v boj tvá ruka! –
jim velí, pobádá je činem, vzkřikem
a marně ne: hle, schlíplá Švédů smečka
jak s beznadějným vztekem ustupuje!
Tu cítím, jak se upírají na mě
dvě černé hvězdy, nelesklé ty oči
a Osud mluví: – Vidíš boj ten dole? –
„Zřím, vlci švédští chtějí dobýt Prahy.“
– A obhájci? – „To naše mládež zlatá.“
– A vede ji? – „Kněz Plachý, jezovita.“
– A bijí se? – „Za víru katolickou
a za Císařskou Milost, Ferdinanda.“
A tu jsem viděl, jak ty černé hvězdy
zaplály na mžik, jak z nich krutý výsměch
vyšlehl na mě. Na to Osud řekl:
– Číš naplněna. Jesti dokonáno.
Už boje netřeba. – I stalo se pak,
že vskutku mír byl zavřen, válka hrozná
že došla skončení, a časy bídy
že přestaly, jak kroniky nám praví.