Zakrslá tráva sluncem v hnědo sprahlá
se krčí spoře v žlutém moři písku
jak plachá stopa kroků bezmocné zde
přírody tvůrčí.
V ohromný oblouk nebe rozpjato je
nad pouští mlčící... A v dáli Eufrat
své siné vody valí beze hluku
jak řeka smrti.
Sem zahnalo v kraj posupný a mrtvý,
jenž vzdorem dýše k všemu, co je živo,
jej, jenž plál vzdorem ke všemu, co žilo,
tajemné Fatum,
a v klínu písku kdesi tady ležel
s krvavým bokem, se zaťatou pěstí
a pohledem, v němž ztuhly blesky hněvu
v poslední chvíli,
kdy Galilejský na hruď jeho vložil
svou hřebem kdysi proraženou nohu
a zbodenýma rukama chtěl k ňadrům
vinouti lidstvo...
A přes hrob jeho přešli žární dnové,
hvězdnaté noci, vichry, deště, sněhy,
dny, leta, věky, národy a vojska
s vozy a koni.
On ve svém vzdoru nepohnul se ani.
A nehnul se, když na kopytech hřebců
barbarů hrubých roznášen byl světem
prach jeho říše.
S krvavým bokem se zaťatou pěstí
a pohledem, v němž ztuhly hněvů blesky
v poslední chvíli, tich jsa ve svém vzdoru
čekal a čekal...
Vstaň, Juliane, přehoď přes své plece
plášť purpurový, vpleť do hustých vlasů
si svěží vavřín, dej si zapět hymnu
vítězství, slávy!
Vstaň k triumfu, pěst otevř spjatou vztekem
a čechrej mírně hustou svoji bradu,
jak dělávals to v dobách dobrých nálad –
den tvůj je tady!
Čas, pouhý čas, ten pojem bez obsahu,
to prázdno, které ruší každou hmotu
i myšlenku – on dobojoval boj ten,
kde ty jsi padl.
Vstaň, Juliane! Kde je Galilejský?
Kde jeho voje? Síla? Vyznavači?
Vstaň, dívej se, dnes netřeba ti meče,
traktatů, brožur!
Ovčinců dveře všude otevřeny
a ovce venku, dobré, milé ovce,
už nechce se jim zpátky v temné stáje
k bděním a postům.
A hrozby pastevců a lákání jich
je směšně marno; dobré, milé ovce
peklem a čerty s tajným smíchem straší
jehňátka bílá.
A v nebe nevěří už dobré ovce,
a milejší jim sluný den je tady,
než celá věčnost jednou mezi sedmi
andělů kůry.
Vstaň, Juliane, pastevci ti zdají
se dětmi býti tvých Antiochejských:
líc rudá, hladká, laloch třesoucí se
a velká břicha!
A dogmat suchých houfy ve svých mozcích
a liter prázdných řady na jazyku –
v železné černé řadě oni stojí –
vstaň, zasměješ se!
A vůdce jejich? Kde je Galilejský?
Tvých bohů otec, Chronos, Juliane,
šedivý, hluchý mlčenlivý stařec
směje se pyšně.
Svět dobyl Kristus, ale podal lidstvu
jen askesi a mdlobu odříkání
a místo štěstí jenom plachou naděj
na život příští.
Těl miliony schvátil bílou rukou
a nes je výš a výš kams v modro nebes,
však zemdlela přec v posled ruka jeho
tou strašnou tíhou.
Znavená, chvějná pustila je dolů...
i přiskočili pastevci ti bdělí
a naplnili těly ovčince své
a vládli jimi.
Tu Galilejský schýliv bledou hlavu
vzal do ruky svou třtinu polámanou,
žal v duši, hoře ve zklamaném oku,
odcházel v dálku
a rozplynul se jako raní oblak.
Je pryč, je pryč Je z něho jenom jmeno
a z jeho říše ovčinců pár hluchých –
vstaň, Juliane!
Pruh zlatý věští nové žhavé slunce.
To, o němž snil Jsi. K čemu je nám boha?
Vstaň, starý řetěz padá s duší našich –
Ty zvítězil Jsi!
Tvůj den je tady, vyjdi ze své pouště!
Vstaň, filosofe, zapomeň, co bylo!
Vstaň, trůn tvůj zvrácen, říše rozmetena –
však bratry najdeš!