ŘÍM.
Tvůj list, ten důkaz přátelské tvé lásky,
mě v opuštěné samotě mé našel,
kde, člověk živý, žitím mrtvých žiji.
A vděčen jsem mu za poselství truchlé,
jež přinesl mi, vděčen jsem i tobě
za službu poslední.
Ty díš, že císař
vzdor prosbám tvojim dovoliti nechce,
bych v Řím se vrátil... Vím, co činit dlužno.
Žít nelze vzdálen Říma. Město samo
s tím žitím svojím širokým a šumným
a s chrámy bohů, podobami předků,
můj dům, jenž nyní opuštěn tam teskní,
má vila u Ostie, kde se moře
o paty skály láme s věčným šumem –
to vše tím bolestněji k sobě volá,
čím nemožnějším shledání se stalo.
[110]
Když po rozsudku odcházel jsem z Říma,
já tehdy netušil, že tato cesta
z života vede. Či jsem tušil přece,
však silen nadějí se vydal na ni?
Já nevím. Vím jen dnes, že čekat nelze,
neb stesk mě mučí zvolna ubíjeje.
Řím pozdrav, pozdrav dům můj osiřelý,
mé sídlo venkovské i jeho moře
a v upomínce měj mě dobré! Vale!
111