JE MRTEV, MRTEV VELKÝ PAN!
Loď řecká plula kolem skalných břehů.
Na přídě obraz svatého byl Petra,
jenž z dřeva řezán rukou neumělou
a barvou vyzdoben, se díval dolů,
jak po rybách by pátral v čisté hloubce.
Poledne bylo. Zlaté šípy slunce
na kolíbavé vodě lámaly se.
Do ticha vrážel jenom náraz vesel,
šum vody, šelest stékajících kapek.
V tom hlas se rozleh do šíře i dálky,
hlas žalující, až to k srdci sáhlo:
„Je mrtev, mrtev velký Pan!“
Ten výkřik
po vodě letěl – voda zasténala,
k skalám se vrátil – plaché Echo jejich
jej opáčilo – slzy bylo slyšet
v tom nářku jeho – do vzduchu se vznesl,
198
vzduch rozšuměl se v roztesknělém hoři;
a oblak stříbrný, jenž ploval nebem,
v krůpějích žalných vrh se dolů v moře.
Leh smutek na zem, na nebe i vody.
I plavci, kteří slyšeli ten výkřik,
se zarazili; dali klesnout veslům
a ustrašeným zrakem pátrajíce
po hlasu vzniku, křížem znamenali
si nízká čela a hruď opálenou.
199