Pod verandou ze dřev hrubých sbitou,
při pohárku zeleného vína,
sedíme si. Žhavé odpoledne.
Dole hluboko se modrá Dunaj,
za Dunajem továrny a domy,
cesty, dráha, zeleň v nedohledno.
Trosky pradávných zdí věnčí hlavu
vrchu toho, hospoda kde stojí,
kde my líně popíjíme víno.
A co druzi mí se živě přeli
o Uhersko, politiku dvora,
antisemity a říšskou radu,
zašel já si duchem na procházku
na dálku dvou tisíc roků nazpět,
vstoup na pyšnou půdu imperia
a byl svědkem téhle malé sceny:
Do kastelu, jenž se na vrchu pjal
nad dunajským břehem, jenž jak oko
bedlivě a hrozivě se díval
přes proud řeky sluncem ozářené
do roviny žluté, nedohledné,
přišli kupci. Z barbarských se končin
navraceli do Syrie rodné.
Vojákům byl milý jejich příchod,
neboť nesl trochu osvěžení
s trochou novin v jednotvárné žití.
Přilbice a štíty, které před tím
čistili, hned do povlaků dali,
kolem kupců usedli si v kruhu,
ruce položili na kolena,
oči zavěsili k ústům jejich.
Kupci vyprávěli, co zrak viděl
a sluch slyšel v dálných cizích zemích.
O lesích a močálech a zvěři,
o barbarech vousatých a hrozných,
o ženách jich, o pitkách a zvycích,
o způsobu bojování, pohřbech –
vojáci jen tiše poslouchali,
divíce se, jak je možno žíti
lidem vůbec mimo říši římskou.
Zatím slunce chýlilo se k vrchům,
proudy Dunaje se zkrvavily,
rudé světlo lehlo na rovinu
za řekou, jež k půlnoci se táhla
širá, pustá, bezútěšně smutná.
Kupci dál šli, vojáci pak chvíli
nad novinami se zadumali,
se zájmem se nyní dívajíce
přes Dunaj v ty cizí dálné země.
A když šero zúžilo jim obzor,
vážným polohlasem pronášeli
mínění svá o těch dálných krajích,
potom počítali leta služby,
po nichž navrátí se z těchto končin
v domovy své, v drahou Italii...