Pij, starče! Pij mi, starý podagristo!
Sto nás je tady, všichni zveseleni,
jen ty se mračíš! Usměj se přec trochu! –
Tak líbíš se mi! Pavučiny vrásek
sic nemiluje z pěn zrozená Venus,
však Bacchus rád je vyhledá a srovná
k vlídnému usmívání! Pij mi, starý!
Že mrtvý syn tvůj doma dosud leží?
Však proto pozval jsem tě. Povyraz se!
Víš: život prchá – Horace jsi četl
snad v prázdné chvíli – plesnivá tvá lebka
se pamatuje; nuže „život prchá“
je citat z něho – proto žij, jak možno,
a hlavně: pij! Víš, víno dar je bohů.
Kdo Bacchu slouží, zapomene všeho.
Hleď, spánek často trýzní duši naši
sny děsivými – víno však... Pij, starče,
a pěkně slyš, co císař tvůj ti káže...
Je pravda, skoro měl jsem nechat syna
ti při životě – vždyť jsi dobrá kopa
a píti umíš – ale třeba císař,
jsem přec jen bohů nástrojem zde pouze,
pořádku strážcem, práva hajitelem.
A ten tvůj mladík tak si česal vlasy
jak z heter žádná, co jich žije v Římě,
ty kroužky v čelo, kroužky k uším, v týle,
a v toze červené si vykračoval –
můj milý starče, to má jiné ostří,
než bláhový tvůj rozum chápat může!
Toť urážka je mého majestátu,
urážka, kterou krev jen smýti může.
Kdo vydal zákon o účesu, šatech?
Já Gajus Caesar. Kdo je Gajus Caesar?
Zástupce bohů na té bídné zemi.
Já zákon vydal, a já nedovolím,
by beztrestně se někdo rouhal jemu,
či stínem jsem jen, hadrem purpurovým,
že každý pes už pošpinit mě může? –
Pij, plesnivče, a poslouchej mě klidně,
ať vidíš, jak je spravedliv tvůj císař.
– A posaď věnec na tu svoji lebku,
jak sluší se – hej, Hectore, sem věnec
pro mého hosta! Liknavý ty lotře,
což zapomněls, že věnec míti musí,
kdo hodovat smí u vladaře světa?
Mám sfouknouti tě, jalové ty světlo? –
Ach, starče, vidíš, jakou čeládku má
tvůj císař kolem sebe! Hle, ten věnec
ti dobře sluší; taškáři můj, zdá se,
žes hodovníkem dobře vyškoleným!
Ostatně, víš-li, sám žes hbitostí svou
urychlil vlastně přechod syna svého
z pozemských luhů k louce asfodelů?
Já pozapomněl totiž na šviháčka
v červené toze, s kroužky pálenými –
– vždyť císař celý svět má ve své ruce
a celý svět se péči jeho svěřiv
jak spokojené zvíře klidně žije –
já pozapomněl... tu jsi přišel, starče,
a připomněls mi... ovšem, přišels prosit
za život jeho – tak si totiž myslíš,
žes prosit přišel, neb jsi pošetilec.
Já však – a přiznáš přec mi, že se vyznám
v obmyslech bohů – Mercura zřel v tobě,
jejž posílá mi Nemesis – pij, starý! –
a krasavci dal stít tu pěknou hlavu,
nuž, uznej s úctou prozřetelnost bohů!
Pij! Zítra pěkně hranici dej sdělat
šviháčku svému, přilož mu tu hlavu
s prstenci vlasů pěkně pevně k trupu
a zapal sám. Dnes – jak to praví Horac?
Eheu, ten život prchá – pij mi, starče!
A počkej, nejen o tvůj jazyk stará
se falernským svým velkodušný císař,
i pro ty staré zapadlé tvé oči
hod připravíme! – Hej, ty Heraclite,
ať hudba zní, a vpust sem nilské květy! –
Eh, mhouříš oči, hříšníku ty starý?
Jen pást je nech! Hleď, tyhle tanečnice
nám poslal Egypt. Jednu radu, starý:
Ať vzdoruješ všem šípům Amorovým,
jež vyslat moh by olympský ten taškář
z bronzových ňader těchhle nilských dívek!
Neb málo slušel by – viď, tančí dobře! –
žár pozdní šedinám tvým, ještě méně
pak stavu duše tvojí. Mladík ten byl
přec dítětem tvým. Dovolím ti truchlit.
A při tom zrak se může klidně sytit
tou uměleckou stránkou tance jejich
a jazyk sloužit Bacchu. Buď mu věren.
A střez se svůdných léček Venušiných.
Moh bys nám, mladým, dáti příklad špatný.
A na ty hochy pištce nedívej se,
i tam je léčka. Z Korinthu jsou všichni
– víš, Korinth byl kdys sídlem krásné Lais,
jež slaďounký jak med prý pohled měla –
ostatně do toho ti pranic není.
Ti hoši mají tváře jako broskve,
ni chloupku na nich – proto pozor, pozor!
Zhýřilí muži zrovna ve tvých letech
bývají mlsni po takových broskvích –
však vydám o tom záhy ostrý výnos,
a neřesti té konec učiníme...
Zas vidíš, oč se císař starat musí
v klopotném žití, v úřadě svém těžkém...
A bolesti své také má tvůj císař.
Viz, starý muži, tuto moji hlavu;
tak často civí bolestné v ní prázdno,
jak byl by mozek něčím ostrým vybrán...
Chtěl zhojit bych ji, do lázní si zajet,
jak lékař míní – ale času není...
Viď, víno dobré? Hlava se ti kloní
už valně k prsoum... to je tím, že vstoupla
zář slunce do ní, jež v tom vínu dřímá.
Z dob Scipiona je to víno, starče,
pij nábožně je... v očích též ti hoří
už odlesk slunce... je to dobré víno!
Dar bohů velký... hojivý lék mocný...
Pij... Chvilkou zdá se mi, že čtyři lebky
a čtvero suchých hrdel máš už, starče –
Ty šťastný... za čtyři že píti můžeš...
A oči máš jak Argus... na sta očí,
obludo stará... Pij!... Tak velí císař...
A syna měl jsi... Ano... Hejska syna
s prstenci v čele napálených vlasů,
v červené toze... pochovej jej slušně...
Já jinak nemoh... Pořádek být musí...
A zločin majestátu císařského
se trestá jako rouhání se bohům...
I plesnivý to senat uznat musil...
– Měl ostatně prý syny dva jsi, starče?
Zde šeptá mi tak otrok Andromedos
a šklebí se – eh, duše potměšilá!
Neb ví, že druhý syn též propad hrdlem
pro zločin bratrův... Nechvěj se mi, starče,
hněv bohů raděj na svou hlavu svolám,
než ublížit ti... neboť umíš píti...
a císař tvůj být milostivým umí...
Ať dýchá ten tvůj druhý viník volně,
my odpustili... Pořádek mít nutno...
A jak to, brachu, časem těžko v Římě,
ví jen tvůj vládce... ví jen Gajus Caesar
či Caligula, jak jej také zovou...
Řím – toť kůň vzdorný... popusť trochu uzdu –
a do prachu tě svrhne a pryč pádí...
Ó bozi, dejte lidstvu jednu hlavu –
tu uťal bych... a pořádek by byl tu!
Jak se to houpáš, starý poťouchlíku,
na lehátku svém podle taktu hudby!
A hlav máš stále, páv co v ocase ok –
neboj se o ně... ztuchlé makovice!...
A věnec z růží na nich na všech sedí!
Nu, jen se dívej... z Korinthu to pištci...
Ty tanečnice... to jsou dívky nilské...
A pij, pij... Arguse ty vyšeptalý...
A děkuj bohům, že na bedrách tvojich
neleží starost... o svět... o Řím vzpurný.