Je ticho... Odešli... A on tu leží
v své krvi, která vychladla a ztuhla,
že už jen cárem purpuru se jeví,
jenž rozestřen byl drahé hlavě jeho.
A leží klidně... spíše sníti zdá se...
zrak modrý se mu pod brvami leskne,
jak přemýšlel by, přivíraje oči,
na rytmus veršů, které napsat hodlá.
Můj pane – či smí říci nyní „Nero“
a „Miláčku“ tvá Akté z Attaleie?
Hle, včera ještě, ještě dnešním jitrem
jsem palácem tvým jak tvůj stín se chvěla,
bych zachytila pohled tvůj a úsměv –
a teď tvá hlava leží na mém klíně,
a nikdo tu, by bral mi právo na ni,
a sám ty nemůžeš se vyprostiti.
Tak mám tě, jak si duše má vždy přála,
jsem sama s tebou, nikoho ty nemáš,
jen Akté svoji... Nedýcháš, můj drahý?
Však můj jsi nyní, nemusím se dělit
o tebe s nikým, nikdy neodejdeš,
a nikdo víc už tebe nevyrve mi...
Když poprvé jsi kolem mne tak kráčel,
tu jistě Osud stanouti ti kázal
a zadívat se tázavě v mé oči.
Snads temně tušil, že ti mám být více
než všechno lidstvo celé říše tvojí,
než vlastní dech tvůj, než tvůj život vlastní.
Vše opustilo tě, jen já ti zbyla...
Hle, zlořečili, souditi tě chtěli
a zmučit, ubít po svých krutých řádech –
já nechápu jich... Pohled tvůj byl sladký,
hlas jako hudba vnikal v hloubi duše,
a zlatý vlas tvůj má jen Foibos ještě.
Proč klnuli ti? Proč tě hnali v cestu,
jež vede k Hadu? Neznali tě, drahý.
A já, jež zřela k tobě, jako k slunci
se dívá květ, jenž zbuzen jím, jím žije
a nevadí mu, že to zářné slunce
i jiným svítí a je milováno –
já mohla vyložit jim, že jsou v bludu,
že vidím lépe, že tě nechápali –
však kdo by byl dbal hlasu otrokyně?
A k čemu také? Prvé polibky tvé
padaly na rty moje nezkušené,
tluk tvého srdce bil na srdce moje
prvníkrát v své i jeho žhavé vášni –
a tak mi aspoň dopřáno je sudbou
i poslední ti službu lásky dáti.
Tvé oči zatlačím... a o rouchu vím,
jež oblekával o Novém jsi roce,
je bílé, zlatem vyšité má květy,
a v tom, můj mrtvý Foibe, na hranici
z dřev voných položím tě a tvůj popel
na čestném místě v hrobce rodu tvého
dám k odpočinku... Dovolí tak oni?
Vždyť mrtev jsi, a nenávist jde pouze
jen k vchodu do podsvětí. Miláčku můj,
jak žasl bys, že někdo vůbec ptá se,
zda bude dovoleno pohřbít tebe?
Ty, imperator, lidstva pán a císař...
a to je poslední tvá služba, Akté,
jíž pánu svému posloužíš. To bude
poslední pocta květiny, již podá
zhaslému slunci svému. Potom – potom...
Ubohá Akté, což jest jaké „potom“?