CIVIS ROMANUS
Kde bílá cesta k vršku zatáčí se,
háj piniový objeví se zraku;
prach leží v jehličnatých černých stromech
jak šedý povlak, leží v stéblech trávy,
jež podle cesty zmořená se krčí.
Vyhlídka odtud. Pod blankytem nebe
do šíře dáli mocně rozepjatým
jsou pole, háje, zahrady a vily,
klikaté modré hory stojí v levo
a v pravo v šedu jak sen Řím se bělá.
Ve stínu háje rozložen je člověk.
Netečným hledem přimhouřených očí
do kraje hledí, do modravé dálky.
Dvé nosítek se zvolna bere cestou,
a plout se zdají líně na ramenou
nosičů, lesklých černých Afrikánů.
A před nosítky otroci jdou houfem.
A za nosítky klientů jde zástup,
a starci dva, záclony odhrnuvše,
z nosítek kloní brunátné své tváře
s orlími nosy, oholenou tváří,
očima, které rozkazovat zvykly,
a řecky mluví spolu.
Klidným hledem
přeletěl ležící muž celý průvod
a zívl dlouze.
Přešli... Žhavé ticho.
Vzduch vlnil teplem se a tříštěn zdál se
být hlasy cikad...
88
Potom rachot vozů
se ozval v dáli... Pomalu se blížil...
A jeli kolem... Kupci ze Syrie
šli podle vozů. Dlouhé jejich hávy
do prachu bily, v černých vlasech měli
čepice kolmo k výši posazené,
rukama šermovali při hovoru.
Ve stínu háje člověk povztyčil se
a vykřik líně, jako z dlouhé chvíle
by rozkazoval: Podpory mi třeba,
jsem římský občan, muži ze Syrie!
Z těch kupců jeden hodil peníz k němu.
Však římský občan nezdvihl se po něm,
neb peníz pad v dál několika kroků.
Jen převalil se, zahleděl se v dáli,
v tu sladkou línou perspektivu dálky.
89