V tom roce bouřemi byl zvlněn Řím
a toto byla příčina a průběh:
Po uprázdněném stolci biskupském
Damasus toužil, toužil Ursinus,
a že z nich každý přívržence měl
vášnivé, vřelé, k všemu odhodlané,
tož místo volby došlo k zápasům
v ulicích, chrámech. Prefekt Viventius
nemoha ztišit vzteku vášní těch
odešel z města. Boj byl krvavý.
U basiliky Siciniovy,
kam shromaždovala se k modlitbám
od let už nyní obec křesťanská,
našlo se – příklad zuřivosti boje –
dne jednoho stotřicet pobitých.
A přívržence maje zuřivější
vítězně vyšel z bojů Damasus,
po mrtvolách jak schodech stoupaje
na želaný trůn římských biskupů.
– A není divu, že se lidé tak
o povýšené místo v městě rvou:
kdo dosáh ho, je navždy zabezpečen
před nouzemi i strastmi života;
pokladů nashromáždí v hojnosti
z odkazů četných, darů zbožných žen,
lidu se jeví jenom ve voze
v nádherném rouchu, pastvě očí všech,
a hody jeho tak jsou vybrané,
že každý král mu může závidět.
– Jak žehnáni by byli lidem vším,
v ohromném městě (které skryje chyby,
by přednosti tím více vynikly),
kdyby tak po příkladě biskupů,
jak v provinciích žijí tu a tam,
střídmě si vedli v těla požitcích,
v háv nenápadný odívali se,
pokorně k zemi oči klopili,
co duše zanícená zbožností
by svítila jak ve tmě pochodeň –
tak mohli by stát celým životem
počestní jsouce, čisti mužové,
jak světlý příklad všem, kdo věří v ně,
však... tady asi dějepisec vzdych
a obrátil se k jiným příhodám,
jež toho roku v šíři sběhly se...