Teskní starý pámbů: nelze dál se dívat
na proklatou zemi! Třikrát běda všemu,
co jsem stvořil kdysi! Nyní Satan jásá,
a já bezmocen jsem. Zavřeli mě v nebe,
blesky vyrvali mi, ohně, síry není –
hněv můj k posměchu jim. A já klnu chvíli,
kdy jsem v tvůrčí muce člověka si vysnil.
K obrazu já svému jsem jej stvořil kdysi...
Člověk – šelma šelem! K Satanu se sklonil,
Satana jen vzývá každým činem svojím,
Satan vládne světem, Satan pánem všeho –
já jsem stínem, ničím. Vzpomínat jen možno...
Že jsem mluvil hromem? Že jsem bičoval je
biči plných uzlů? Kde těch dob je síla?
A já nezřel tenkrát děje časů dnešních?
Moh jsem tohle vědět? Moh jsem tohle tušit?
Mdlá je moje hlava, páže moje skleslé...
A ti dole stále říkají mi: pane –
Satana však míní krvavé ty duše.
Ani klnout nelze – kletby bez ran biče
jalové jsou skřeky. Čas by byl už umřít.
Smrti hrozná, velká – leč i ty jim sloužíš
a kdy pro mě nemáš... Dobrodinče tichý,
já svou roli dohrál... Třtina jsem a smutek..
Starou hlavu sklání do uvadlých dlaní
a proud slzí teče z povyhaslých očí,
a jak osyka se při bezvětří chvěje,
chví se starý pámbů ve svém pustém nebi.