Pěkně zpořízen jsi, strýčku Míťo!
Kožich rozdrásán a plný krve,
zuby vylámány, tlapky matny,
a tak všelijak se divně motáš
a tvá očka podlita jsou krví
a tvá hlava – boule vedle boule,
pěkně zpořízen jsi, strýčku Míťo!
Z tepla bydliště jsi také vyštván,
v pelechu tvém nyní hospodaří
šeří vlci dva a šakal s liškou –
divné věci se tak dějí, strýčku.
Vzpomínáš si, chápeš tohle všecko?
Vzpomínáš – leč pochopiti nelze...
Šeří vlci... chránil jsi je kdysi...
mladí byli... jeden rost a dávil
kohouty a slípky po okolí,
cos ty na stráži stál, pozor dával...
druhé mládě vysvobodils tenkrát
z ostrých zubů mongolského rysa*)...
divné věci, divné věci, strýčku!
I tu lišku, když ji rdousil šakal,**)
vyrval jsi mu z drápů, olízals ji,
jakoby tvým medvídčetem byla,
pelech vyhrabals jí mocnou tlapou –
a teď liška se šakalem přišla
a dva šeří vlci tvoji s nimi!
Divné věci, divné, strýčku Míťo!
Rozmysli však všecko náležitě,
rozmysli a vzpomeň, strýčku, všeho.
Nepoplet ti také trochu hlavu
starý medvědář, kmet pošetilý,
jenž tě vodil na ukázku lidem,
drahná léta po všech koncích světa?
Starý medvědář, kmet pošetilý,
jenž měl sám vše v hlavě popleteno?
Slýchal jsi jej kázat po náměstích
o cnostech, jež nejsou z toho světa,
o tom, že se vysvléci má kůže
zachce-li se komu hrstě chlupů,
o tom, byť dal Osud zuby, sílu,
touhu hladu po krvavém mase,
že, tvor boží, máš se zříci všeho,
ani odporovat nemáš zlému – –***)
naslouchal jsi, přemítal jsi, strýčku,
svařil všecko v medvědí své lebce,
poplet jsi ji, divné věci, strýčku.
K tomu přinesli ti z Germanie
soudek oblých boků, soudek plný
opojného elixíru Němců,
(pro exporty, pro exporty pouze
vyrábět jej znají v Germanii –)
a ten vypils, bědný strýčku Míťo.
Na to odešel jsi do svých lesů,
kazatelem stal ses, strýčku Míťo,
kazatelem, prorokem a vůdcem.
Bestiím všem dal jsi vzácná slova,
bestiím všem dals i dobrý příklad:
drápy ukousal sis, strýče dobrý,
zuby ulámal sis, přísahaje,
že chceš žít jen travou, vodou, vzduchem,
bestiím pak odporoučels totéž,
neb prý zvíře je přec tvorem božím.
Teď tě zpořídili, strýčku Míťo.
Běžíš, prcháš, za tebou je smečka,
na krk skáčí, s boků rvou ti maso,
a ty běžíš, nechápaje, klna
bestiím těm cti a bohaprázdným –
inu, věci jsou, jež řvou a křičí,
a tak bylo vždycky, strýčku Míťo.