A konec konců: jaké že je jádro
v dnů našich shonu? Jaký smysl všeho?
A jaký vývoj? Vrstvy orné půdy
pluh přehazuje, spodní přijde vzhůru,
chce slunce mít, dešť živný z plné ruky
a zrna z klínu rozsévače dostat,
co vrstva vyžilá se vmete dolů
na místo její. U mis plných, láhví
si jedni libují a sytí břicha
za zvuku hudby, při plápolu světel
a vůni parfumů a ženských ňader –
co druzí hladově k nim pozírají,
mozolnou rukou hrozí, zrakem chtivým
hod žití hltají a místa jejich
vší vzteklou silou zaujmouti touží.
A že je člověk tvorem rozumovým,
tož argumenty rozumu se snaží
ti jedni vysvětlit, že pokrokem to,
když k mísám bude zasednout jim možno,
ti druzí že to v zájmu vlasti, státu,
pořádku, pokoje a jiných zásad,
když oni budou u těch stolů stále.
Toť vůdčí motivy jsou obou sborů.
Ty hrajou první housle tam i tady
v průvodu klarinetů vřeskných satir
a bombardonů věd a fleten veršů,
cel žurnalistů, činel politiků
a basy náboženství. Bubny z ulic
v to chvilkou zahřmí, jimž se odpovídá
od strany druhé často třeskem pušek.
A děti plodí se, neb v zájmu státu
a člověčenstva jest pud zachovat se –
tam u hladových jaksi bez myšlenky,
tam u těch stolů často boj se vede
i proti řádu přírody; ty ženy
svou leposť nerušenu míti chtějí,
ty muže rušily by vůbec děti –
tak splítají se těla v horkých vášních
jen pro ty vášně. Umění jim sype
na lože květy, novela i roman,
hry na divadlech, proudy vlažných tonů
ty vřelé chvíle oslavují, sytí,
i k potěše těch plně hodujících
i děvušky a hochy připravují
pro smysl žití. Život společnosti
má osu svoji tuze jednoduchou
a kratičkou. Vždyť od polu jde k polu,
jež žaludkem a genitaliemi zde prostě slovou.