VÍDEŇ V OSMÉM MĚSÍCI VÁLKY

Josef Svatopluk Machar

Vše jako jindy: koncert, kabarety, divadla, obecenstvo na Ringstrasse; románky splítají se; první květy a dětské kočárky jsou v parcích zase. A válka? Válka! Dost se o píše, leč k tomu všemu nikde víry není vtip, anekdota odbyde to spíše. A to je všecko. Celé zápolení zájmu nemá. Dávno sevšedněli mrzáci, plížící se po ulicích, a nedotknut je večer náklad celý žurnálů s bubny vojů vítězících. Nic. Páry očí líně v době této se potkávají časujíce stále: Eh, válkanudí to, nudí to a nudí nás to... A tak dál a dále. Kde nadšení to z minulého roku? Kde bojovný žár srpnových je dní? Marš Radetzkého na rtech, oheň v oku, prapory ve vikýřích zánovní? Předměstím chodím. Širé ulice ty jsou šeré, vlhké. Světlo slunce sem si nejde lehnout, jen jak rychloletý se kmitne motýl sotva zábleskem. A jako stíny jdou tu žluté ženy a hledí v dál, zkad vidí letět hlad, a děti smutny jsou a zamyšleny a neběhají, nechce se jim hrát. Muž v uniformě kráčí zvolna, dumá, zrak upřen k zemi, hlavu schýlenou, jde jako zvíře, které předtuchu , že zítra je k jatkám poženou. Poskakovaly vrány mladé za humny polem; Život psí! Červíčka nikde! Bída všade! Hnus žít u lakotných těch vsí! Tu přižene se kavka z dáli a poděsí je na novo: Ach, dcery vzduchu! Zlo se valí! Jde oheň na nás! Olovo! Jde člověk, vrah všech tvorů plachých! Je lidí těch jak zlostných včel! – Ztrnulé vrány vzdychnou: Achich! Ach, člověkzlý je nepřítel! – Stoletý havran tohle slyší, jenž mlsně zří k nim z povzdálí, zkušenosti, rozhled vyší, je žitím procestovalý. Vy nemoudré! Vy slepé panny! Jak mýlíte se velice! Je pravda vůbec: naše vrány jsou pitomy jak slepice! Vždyť člověk, ano člověk právě je tvorem veskrz humáním a přímovyznám k jeho slávě je dobrodincem havraním! Je pravda, časem nebezpečný nám bývá v tiši samoty leč dobrodinec, moje slečny, mít může jisté maroty! Však teď ten oheň, olova ta, ty shluky jejich v rovinu dobroty míra vrchovatá nám, nám to strojí hostinu! Tu koně leží, znám to, dámy, krev sedlá, hod to poctivý i opatří nás zákuskami, když maso se protiví! A neušetří sama sebe a tak jich kupy leží tam no, dobrodinec, to nebe, jak pánbů větších nedal nám! Leč zbytečně vám žvaním! Věruť nač čekáme tu? Čas je zlý! Teď za mnou, prosím! – Roztáh peruť, a všichni v půlnoc odletli. Kolik set roků? Zemi zaslíbenou, zem Krista vyrvat vrahům nevěřícím tak tisíce a tisíce se ženou a mrou pod sluncem bíle sálajícím. (Snad do dnes leží v písku bílé kostry, ostruha zrezavělá, špička meče.) Ach, zápal vychlad, vládne rozum ostrý, proud časů lecos do Věčnosti vleče... Vojsk křesťanských dnes tisíce jdou v dáli a nesou smrt zas novému tam vrahu, zem zaslíbenou aby zachovali spojenci svému, Turku, padišahu. Jsou smlouvy... Vojenská pak čest a pýcha Přítelem Turek... Palestýnajeho... A ďáblům všem se třesou smíchem břicha z grotesky dějin, z vtipu pekelného...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby