Vše jako jindy: koncert, kabarety,
divadla, obecenstvo na Ringstrasse;
románky splítají se; první květy
a dětské kočárky jsou v parcích zase.
A válka? Válka! Dost se o ní píše,
leč k tomu všemu nikde víry není –
vtip, anekdota odbyde to spíše.
A to je všecko. Celé zápolení
už zájmu nemá. Dávno sevšedněli
mrzáci, plížící se po ulicích,
a nedotknut je večer náklad celý
žurnálů s bubny vojů vítězících.
Nic. Páry očí líně v době této
se potkávají časujíce stále:
Eh, válka – nudí mě to, nudí tě to
a nudí nás to... A tak dál a dále.
Kde nadšení to z minulého roku?
Kde bojovný žár srpnových je dní?
Marš Radetzkého na rtech, oheň v oku,
prapory ve vikýřích zánovní?
Předměstím chodím. Širé ulice ty
jsou šeré, vlhké. Světlo slunce sem
si nejde lehnout, jen jak rychloletý
se kmitne motýl sotva zábleskem.
A jako stíny jdou tu žluté ženy
a hledí v dál, zkad vidí letět hlad,
a děti smutny jsou a zamyšleny
a neběhají, nechce se jim hrát.
Muž v uniformě kráčí zvolna, dumá,
zrak upřen k zemi, hlavu schýlenou,
jde jako zvíře, které předtuchu má,
že zítra už je k jatkám poženou.
Poskakovaly vrány mladé
za humny polem; Život psí!
Červíčka nikde! Bída všade!
Hnus žít u lakotných těch vsí!
Tu přižene se kavka z dáli
a poděsí je na novo:
Ach, dcery vzduchu! Zlo se valí!
Jde oheň na nás! Olovo!
Jde člověk, vrah všech tvorů plachých!
Je lidí těch jak zlostných včel! –
Ztrnulé vrány vzdychnou: Achich!
Ach, člověk – zlý je nepřítel! –
Stoletý havran tohle slyší,
jenž mlsně zří k nim z povzdálí,
má zkušenosti, rozhled vyší,
je žitím procestovalý.
Vy nemoudré! Vy slepé panny!
Jak mýlíte se velice!
Je pravda vůbec: naše vrány
jsou pitomy jak slepice!
Vždyť člověk, ano člověk právě
je tvorem veskrz humáním
a přímo – vyznám k jeho slávě –
je dobrodincem havraním!
Je pravda, časem nebezpečný
nám bývá v tiši samoty –
leč dobrodinec, moje slečny,
mít může jisté maroty!
Však teď ten oheň, olova ta,
ty shluky jejich v rovinu –
dobroty míra vrchovatá
nám, nám to strojí hostinu!
Tu koně leží, znám to, dámy,
krev sedlá, hod to poctivý
i opatří nás zákuskami,
když maso se už protiví!
A neušetří sama sebe
a tak jich kupy leží tam –
no, dobrodinec, ví to nebe,
jak pánbů větších nedal nám!
Leč zbytečně vám žvaním! Věruť
nač čekáme tu? Čas je zlý!
Teď za mnou, prosím! – Roztáh peruť,
a všichni v půlnoc odletli.
Kolik set roků? Zemi zaslíbenou,
zem Krista vyrvat vrahům nevěřícím
tak tisíce a tisíce se ženou
a mrou pod sluncem bíle sálajícím.
(Snad do dnes leží v písku bílé kostry,
ostruha zrezavělá, špička meče.)
Ach, zápal vychlad, vládne rozum ostrý,
proud časů lecos do Věčnosti vleče...
Vojsk křesťanských dnes tisíce jdou v dáli
a nesou smrt zas novému tam vrahu,
zem zaslíbenou aby zachovali
spojenci svému, Turku, padišahu.
Jsou smlouvy... Vojenská pak čest a pýcha
Přítelem Turek... Palestýna – jeho...
A ďáblům všem se třesou smíchem břicha
z grotesky dějin, z vtipu pekelného...