VERDUN
Kraj smuten k smrti. Tráva zrezavělá
se snaží pokrýt půdy vývraty.
Zde kusy pušek... Z drátů síť tu celá...
Střel dutinky... A prasklé granáty...
A hroby... S malých křížků věnce visí...
Na tisíce jich... Zde hrst kamení,
jak mapa dí, vsí velkou byla kdysi...
A tam že městem... Onde znamení,
že výbuch strašný zasul ve zákopu
a pohřbil za živa řad vojáků...
Cíl turistů to... Vidíš zřejmě stopu:
ční z hlíny dosud špičky bodáků.
A tamo ony hrozné tvrze byly:
Vaux... Douamont... Vzpomínky šedé, zlé...
Tam L’homme mort. Slunce na ty Thermopyly
zdá rozlevat se znaveně a mdle...
Přivíráš oči... Krvavou zde chůzí
šla Historie... Poděšená zem
zde mlčí dosud v dojmu rudé hrůzy,
jak zřela by se v roce šestnáctém:
Stroj proti stroji. Proti tělům těla.
Vzduch krví čpí. Jí půda zbrocena.
Dál praská puška, kulomet. Hřmí děla.
A k nebi stoupá mlha červená.
36
Vsi hoří. Nebo jsou už zříceninou.
Do polí vryty černé hlubiny.
Hodinou každou po tisících hynou
strom, člověk, zvíře, květy, traviny.
Se skály jedné Nemoc, Smrt a Stáří,
v klín ruce složeny se dívají
v zmar živých živými v té pekel záři
a hlavami si v souhlas kývají.
Tak bylo tenkrát... Bezejmeným rekům
narvala tady Sláva laurů směs –
leč Zem tu bude k nejdálnějším věkům
jen hrůzou dýchat, jak jí dýše dnes.
37