V kavárně žhavo. K vedlejšímu stolu
se přihrnula rozjařená četa
hlučících lidí. Už je po půlnoci,
a černá káva bude epilogem
scen veselých, jež improvisovali
ti lidé při víně kdes v kabaretu.
A ženy mají rozpálené tváře,
vlas uvolněný, blýskající oči,
a muži, zmožení už pitím, kouřem,
sil napětím jen tak tak napodobí
veselí divokého smích a gesta.
Ta jedna černá bakchantka je zvláště
v rozmaru bujném, pohledy i slovy
burcuje sežloutlé a zmdlelé samce
i po ženách se rozhlíží a zkoumá,
zda která z nich jí vyrovná se ještě.
– My polovdovy – naši muži v poli – –
– dost peněz – žijme, dokud žíti můžem,
– proč nevyvádět – kdo ví kde a jak si
muž oslazuje svoje polovdovství – – –
– jsem jeptiškou snad? Může přijít nemoc,
a máme po všem – – – oči jí jen hoří
a přitemnělé líce broskví planou
a zoubky vykukují z rudých retů,
jak hledaly by, kam se vpít a zatknout.
Já zatím čtu zde zprávy z mrazných Karpat,
o tuhých strázních, metelicích, srážkách,
a vidím vojáka, jak s puškou šplhá
se po úbočí, po němž koule prší,
a na svou ženu myslí v dálné Vídni,
na černou žhavou krasavici svoji – – –
a neví, Život že řve po životě,
že předjarní noc vlevá v nervy touhy,
že tělo ženské hladoví a smyslem
jejího žití muž je, ne muž-voják,
jenž po Karpatech do vrchu se škrábe,
muž vůbec, muž, jenž chtivě po ní sáhne,
kus pomíjejitelné krásy urve,
kus Věčnosti dá cítit její duši,
té duši bědné, povrchní a mělké,
v níž za bílého dne ve všedním žití
prázdnota pláče, chví se nejistota
a straší pocit studeného zmaru.