ČERVNOVÝ DEN

Josef Svatopluk Machar

ČERVNOVÝ DEN
Den slunce, tepla. Odložil jsi žurnál – co z bojišť hlásí se, je spokojivé a jiné zprávy blaží ještě více – a do sadu. „Sad“, ano sad. Je ovšem jen o maličko trochu větší dlaně, však sad. A dýše svěžestí a vůní svůj raní pozdrav. Potutelný špaček na budce nad ořechem skřípe jaksi – oh, darebáku, zahlíd jsem tě oknem, jaks na třešních byl: na vrcholku větve jsi rval je nehorázně, až se zmítal ten bědný stromek. Však teď z něho prchá tlum vrabců, špačků, souzlodějů tvojich, a dokud kradli, byli pěkně zticha, teď na osyku odletli a křičí – vy uličníci, vždyť vám neublížím, vždyť vídám rád, jak vstupujete němě, svou přirozenou žvavost potlačivše, do stromu koruny, kde rudé třešně jak český granát rdí se. Natáhnete ty krčky svoje tak, že celá postať se promění, tak zeštíhlíte nějak, že najednou jste vším a jen ne vrabci – je, taškáři, to vaše inkognito? Teď křičíte – oh, rozumím, toť lání je přistižených darebů a lotrů, leč v právu bych byl, kdybych vás i honil a na postrach vám strašáka tam vstavil, vždyť sad to můj a právo na mé straně. Ach „právo“! Třešňový strom stojí tiše a neříká, že rudé sladké maso, 43 jež sporným předmětem je mně a vrabcům, je vlastně výbavou, již stromek-matka svých dítek zárodkům chce na pouť dáti, až odejdou mu, až mu spadnou na zem, jak matička dá tovaryši ranec, když do světa jde... Marno zapírati: vraždíme všichni. Každé sousto vraždou, a život ničí život, by moh žíti. Sny humanity – jak jste rozfoukány! I válka... zprávička tu kmitne plachá, stydlivá nápověď – a ejhle, tobě krev povyskočí s přáním dál a více. Bestie člověk... Smrčků pár mám v předu pod druhým oknem. K nim jdu, podívat se na tílka jejich a oč povyrostly výhonky něžné. Zřejmě povyrostly, – hle, o tenhleten kousek od předvčírka – i hladím je – leč vida: otřásají se dotykem mým... nevane přec vítr a pohlazení moje lehké bylo... Je, stromečku můj, nervosa to mládí? Či odpor ku člověku?... Chápal bych jej. 44