Prý vrchol všeho. Lidstvo nezažilo
cos podobného prý v svých dějinách.
Technika. Masy. Zápoleno bylo
pod zemí. Nad ní. V moře hlubinách.
Před tváří Věčna s Věků stanoviště,
před zrakem hvězd a sluncí vzdálených,
je to jen rozkopnuté mraveniště
a mravenců roj běsně zvířených.
Tak rozkaz děl – a tedy vyrazili.
Bajonet ku bodnutí napřažený,
důstojník vzadu s plným revolverem –
tož ku předu! Tu třeskly rány pušek,
pár ručních granátů se vzduchem mihlo
a prasklo suše. Povinnostné Hurrá!
a již se bajonet rve s bajonetem.
Hoch voják – student, vojna odvedla jej
od Homera, v němž se zápalem čítal
o slavných bojích příslovečných reků,
bajonet vehnal náhle v čísi prsa
a zaslech výkřik: „Mám tři děti doma!“
Nějaké modré vytřeštěné oči
se vyčítavě na něj upírají,
pak nahýbá se hlava, tělo klesá – – –
Hoch – voják stojí, chví se křečovitě
a náhle hlučný smích se dere z hrudi
a lomcuje jím, jakás rudá záře
se rozlevá mu v očích, mozku, uších
i na jazyku – a ten smích jej škrtí
i zachce se mu válet se s ním v trávě
a hodí na zem sebou – – –
To je válka:
Kdos jde a šlápne botou v mraveniště;
co hrozných dram se odehrává nyní
v té říši drobných tvorů! Kolik hrůzy
způsobil krok ten v prostých živobytích!
A bota zdvihne se a kráčí dále,
a v drobné obci hledí navrátit se
zas v obyčejné dení žití svoje:
ty mrtvé pohřbí, zranění se léčí,
a domy zpustošené opraví se,
a ti, kdož při tom byli, vypravují
všem zvědavým za klidných podvečerů
svou řečí tykadlovou episody
z té doby hrůzy – jak já, lidský básník,
zde jednu řekl nenáročným veršem.