VÁLKA
Jak strašidlo je. Na lafetě jede,
má žhavé oči, líce seschlé, bledé,
krev čerstvou na rtech, bluza roztrhaná
je krůpějemi krve pokapána,
nůž v jedné, pochodeň má v druhé ruce,
potřásá jimi zuřivě a prudce,
nad hlavou prapor krvavý jí duje,
zem duní, nebe v dým se zahaluje,
v dým probíjený bleskovitým nachem.
Vzduch páchne krví, spáleništěm, prachem.
A muži jdou – a nad nimi bdí strážce –
jak stádo zvířat kráčí ku porážce,
dle taktů hudby mlčící zem dupou
a v očích mají resignaci tupou.
Pak v průvodu jdou Smrt, Hlad, Bída, Hoře,
žen, dětí zástup, oděných jen spoře,
ty k nebesům pnou zarudlé své zraky
a boha hledají kdes nad oblaky.
Leč za nimi jde zástup rozjařený;
to bursiáni, povětrné ženy,
dodavatelé, čeho k vojně třeba,
zelenin, konserv, masa, mouky, chleba,
bomb, patron, pušek, děl a kulometů,
bot, plátna, léků, letadel i vznětů
nadšení, k zeměpánu odanosti,
apelů na součinost společnosti,
hrdinských veršů, hrozných nepříteli,
raportů o tom, jaký duch to skvělý
67
ovládá armádu i zemi vzadu,
ti řvou a přehlušují kanonádu –
pak ženy mdlé jdou společnosti vyší,
jichž nervy vzruší krev, hlad sexu stiší
styk s obnaženým mladým tělem v sálu –
ty ošetřovat běží do špitálů –
pak syni protekční a lovci řádů
jdou v kanceláře vésti pevnou vládu,
jdou odhodláni stíhat neústupně,
kdo vyhnout chce se vřavě bitvy zpupně –
a vše to hlučí, výská, řve a nyje,
do vlasteneckých hrudí sobě bije
a přehlušuje praskot kulometů,
děl hřmění, rámus avionů v letu,
hrčení pušek, hudbu pobádavou
a stoupá s dýmem k nebi nade hlavou,
až ozvěnou to opakuje dálka:
Jí sláva, sláva! Ať nám žije válka!
Ať žije! – Ne těch parasitů sice –
karabáč na ně! Dějin pomocnice.
Osudu dělník, chmurný, proklínaný.
Jsou záhady a otázky jsou dány,
jež nerozřeší žádná humanita,
a odstraní jen ocel války hbitá. –
Je hrozná, hnusná, když se zří jí v líce
a kudy prošla, nechce se jí více,
je příšernější než bouř dějin každá,
bezviných muka, milionů vražda,
popření Boha, paskvil humanity,
k bestii v lidstvu doklad znamenitý –
68
leč v řádech Věčnosti je složkou nutnou
a v dějinách vždy má svou nutnost smutnou,
neb Dějiny své operace mají.
Úd zanícený odříznouti dají,
když organismu jistou zhoubou škodí.
A jako všecko se jen v krvi rodí,
tak Doba mdlá, když v krvi dokonává,
syn její, nový Čas, jen z krve vstává.
A věci jsou, jež jenom válkou padnou,
což nelze sentimentalitou žádnou
zde nikdy zvrátit. Sudbou vyvolána
své dílo vykoná a proklínána
odejde tiše. Ale zas se vrátí,
až bude nutno něco roztínati
a nastane čas krvavé jí práce.
Ne, válka nedá odisputovat se.
Osudu dělník. Dokud lidstvo zde je,
chirurgem bude jeho epopeje.
69