REQUIEM
Vy, jichžto šíje přeťal kat,
vy slepci svého bytí,
již dovedli jste umírat,
jak nedovedli žíti –
my často odřekli se vás,
jak otce svého zapře syn,
když přinutí jej drsný čas,
jíst hořké plody jeho vin.
Leč v našich snech se blýskal meč,
a na tom smutném rynku
ved každý kámen živou řeč
a vzbouzel upomínku,
a na té věži mostecké,
vbodány na hranu –
to byly hlavy otecké,
plen kavek, havranů.
Lze falšovati dějiny
i pravdy překrucovat,
lze na cnost měnit zločiny
a boha zkorumpovat –
leč krve nelze umlčet,
ten věčný slyšte zpěv:
Já tekla – tři sta tomu let –
tvá, jeho, vás všech krev. –
Vy bědné stíny, jdeme k vám
a berem vaše viny,
jste naši – Osud určil sám –
my vašimi jsme syny.
79
Ty ruce vaše nejisté,
tma v očích – ano, děs –
však děje země nesli jste,
jak my je nesem dnes.
Dnes – Osud volí spláceti
své dluhy, naše věno,
chce alespoň dát dítěti,
co otcům odepřeno:
jsme legitimní, přímo z vás,
už ve vás prokleti,
krev naši burcuje váš hlas
už po tři století!
Vás hroby kryjí neznámé,
vy kosti našich předků,
kde kleknout, ani nemáme
a volat vás co svědků,
že vaše-naše neštěstí
už míjí chvíle té
a jak jste byli v bolesti,
vždy naši budete!
80