1918
To bylo Štěstí... Za ruku nás jalo
a provedlo kol cizích nerozumů,
chyb, hloupostí... Až zastavilo s námi
na výspě bezpečné a v záři slunce.
My vydychli... A hned se oslavili...
Teď spoleháme na to Štěstí svoje
jak v pomoc na vždy jistou, samozřejmou
a žijeme, jak nebylo by Zítřků
s rozmary jejich, překvapou a zvraty –
A jak by nevypočítatelné to Štěstí
jak sen lehounké, jako oblak vzdušné,
nemohlo náhle přes ruce nás plesknout,
přes ruce hladové a natažené,
a rozplynout se jako sen, jak oblak
a zůstavit nás bezradné a zmdlelé
ve středu umoudřelých vrahů našich.
82