DOBA
Teď teprv mrtva romantismu era,
když splnily se sny a touhy jeho.
Teď vidíme, jak hnali jsme se včera
kams za přeludy světla vyžilého.
Svoboda... volnost... Dutý zvuk. A z všeho
jen zírá nuda. Vše je prosa šerá...
Žít – k čemu? Přát si – čeho? Rcete, čeho?
A bojovat? Zač? Věřit v příští? V která?
Buď předčasně anebo opožděně
nám přišlo všecko – kdo ví a kdo poví?
A co se psát dá v také času změně?
Má pravdu mládež: chytá pěkná slova
(a tu i tam i nějaký rým zloví),
a když jich hrst má, začne zase znova.
83