My pili po obědě černou kávu
v tom kabinetě, plném upomínek
na Afriku a Asii. Tož šavle,
jichž pochvy blýskají se drahokamy,
a štíhlé dýky, pestré koberečky,
čabraky rudé, okovaná sedla,
skla, skvosty, šálky, turbany a šály –
toť museum, jež mluví k návštěvníku
jak ceností, tak uměleckou prací,
co generálu jest as vypravěčem
i činů rekovných i těžkých chvilek.
My kouřili a pili vřelou kávu,
a generál se zabral v upomínky
té hrozné války. Vím, měl valnou účast
ve slavných bitvách, Francie jej zove
svým Bayardem – leč neřek jedné věty,
jež kolem jeho „já“ by točila se.
O české brigádě se rozhovořil,
jak nádherně se u Vouziers bila,
jak u Terronu – inu, řádní hoši,
ti znali, že má život velkou cenu,
když člověk něco má, zač dát jej může,
a k chvíli žije, kdy jej může dáti.
Vše ostatní – já planý mihot jepic
při slunci západním. Oh, smysl žití –
to pochopit jen kdyby lidé znali!
To pochopili vaši čeští hoši,
to pochopil i francouzský náš voják.
Mám reliquii, nejcenější z všeho,
co vidíte tu – snímá se zdi obraz
či skizu jakous – podává mi, vidím:
cár papíru, je popsán písmenami,
jež potácí se – psala je as ruka
buď neumělá nebo oslabená, –
a dole v konci neforemných písmen
je hnědá skvrna – vyčetl jsem toto:
„Má drahá maminko, váš syn je šťasten,
že může umřít za Francii naši.
Vám dává sbohem Váš –“ a podpis skryla
ta velká skvrna... Snad že přitisk k hrudi
sil zbytkem list ten – snad proud krve vytrysk
mu z úst, když políbit chtěl tyto řádky.
Teď skvrna skrývá podpis. – Bezejmený
dal život za Francii. Políbil jsem
ten smysl žití... Gouraud stál tu tiše
odvrácen, šátek na očích, když vracel
jsem nejdražší mu jeho reliquii.