PAŘÍŽ
Tak mám ji v paměti: aut řetěz dunících
po lesklé dlažbě hřmí a lidí pestré tlupy
se valí sem a tam a v chumlech tísnících
před krámů výklady se s hladem v očích kupí.
Žen štíhlé postavy, klid na barvených rtech
a malba na lících, mod diktatorky, spějí
zde s lehkou gracií – z romanů těch a těch
znáš každou dojista – kam sudba káže její.
Paláce do ulic se tvrdě dívají
řadami oken svých tak přísných, ocelových –
ty víš: i za nimi se děje splítají,
jež najdeš v novelách a v tragediích nových.
A v chrámech, hřbitovech pod tíhou mramorů
tlí mrtví; nápisy jsou plny jejich chvály –
co jmena jejich jdou po světa prostoru
a žijí v národech, jež sotva jmenem znali.
A slunce rozlívá tím městem zlato své
a vzduch je radostný a balsamicky svěží –
tak dýchal Říman jej, jenž jak bod stanul zde,
bod, z něhož spirálou děj města toho běží.
103