BĚLEHRAD
Po táhlém chlumu bílé domky hbitě
otáčet zdají se své mladé hlavy
k starému hradu, jenž zří vzdorovitě
přes vody Dunaje a siné Sávy.
A chrámu věž jak prst se k bohu zvedá,
by lidu svému nedopustil škody –
že on svou krev už nikdy do jha nedá,
že spíš jí zrudnou zase ty dvě vody.
106