Vstaň, Niobo, a svolej svoje děti,
děl hřmění všechny ujařmené budí –
kde Tvoji vrazi? Již jich neviděti!
Vstaň, tiskni děti k mateřské své hrudi!
Prach těch, již cizinou šli s Tvojí duší
a slzami a vírou živili ji,
se tiše chvěje – oni, šťastni, tuší,
že smyslu muk svých došli v historii.
Že třikrát zbitá, třikrát křižována,
Ty vstavíš trůn svůj v posled na Golgathu
za velikého sobotního rána
na troskách trůnů všech tří Svojích katů.
Což, matko Polsko, dějiné to gesto
se konečně dá snadno udělat,
vždyť šťastný osud obyčejně jest to,
jenž pomohl tak v pravý čas a rád.
Leč potom přijde všední žití dení
se svými starostmi a problemy,
jsou strany, frakce, jejich zápolení,
máš hraboše své, sobce, ničemy –
tak jako u nás. Cizina se dívá
v ty reje naše s trpkou přísností –
leč pocit studu námi nezachvívá
a není obav z odpovědnosti.
A jsme jak dítě, jemuž hračka dána
jak nám ta volnost: bylo v nadšení –
teď pošpiněna je a polámána,
nebo dítě neznalo, co počít s ní.