RUS
I.
Až srdce stiskne to, když vzpomíná si
na všeliké ty Pavly Petroviče,
na Věročky, na Anny Andrejevny, –
a jak se dál ti milí jmenovali.
Šum jejich hovorů zní ještě v hlavě,
tys býval svědkem jejich milování,
nes s nimi jejich bezejmená hoře
a kde jsou všichni? Neměls bližších duší
v své dráze žití nad ty drahé zjevy,
ne dražších přátel – kde jsou oni nyní?
Ach, srdce se ti sevře při otázce...
Den soudu přišel. Zváženi jsou všichni
a našlo se, že žíti neuměli.
A byli vyvražděni jako trubci
na sklonku leta. Nebo zdařilo se
jim přes hranice přenést holé žití
a nyní hosty u stolů jsou cizích
a zírajíce teskně k domovině
zas debatují, proč že noc je nocí
a den proč dnem – a čekají, že zázrak
snad s nebe spadne, otčinu jim vrátí
a dá jim žíti po způsobu starém.
A člověk ví, jak zas by dokázali,
že žíti neumějí, že dny soudu
kol hlav jim přeletěly jako vítr,
jenž zašuměl a bez následků přešel.
111
Oh, hořce vzpomíná se na ně všechny
a pro bolest dnes nelze číst ty knihy,
jež vypráví o bězích jejich žití,
romancích srdcí, nadějích a touhách –
neb milí byli nám ti Oblomovci,
Levini, Myškini a Rudinové,
a jak se zovou. My tak milovali
ty snivé dívky, odhodlané ženy,
hrdinky bez činů a bez úspěchů –
soud krvavý pad na ně neúprosně
a shlazeni jsou.
Není Rusi naší.
II.
Pod knutou kozáků a v kriminálech,
ve stínu šibenic a na Sibiři
myšlenka rostla o životě novém
a sytila se chybami a bludy,
odkazy otců, zločiny a hříchy
těch, již se mocnými zvou světa toho.
Kolikrát způsobem svým zabušila
na stoly hodovní jim! Kolikráte
své Mene tekel psala na tapety
jich zlatem blýskajících velkých sálů!
Kolikrát zvonů hlasy burcovaly,
z podzemí hřmíce, svědomí i duše!
A všecko marně. Hluší neslyšeli
a žilo se, jak nebylo by smrti,
a hřešilo, jak nebylo by konců.
A zatím sny o novém žití rychle
112
se tělem stávaly, a tělo rostlo
a čekalo dne neúprosných soudů.
III.
Jak řek jsem jinde: strůjci sudby svojí
jsme v jistém smyslu.
Dáme předpoklady,
a Osud, věčný dohlížitel, srovná
a přiřadí k nim následky.
Jen takto
své sudby strůjci národy jsou, říše
i společnost i člověk.
IV.
Do paláců,
do starých domů, na venkovské ďáče
teď noví lidé vnesli zkrvavené
evangelium nastalého žití.
A nové ženy lehají si v lůžka
těch Taťan, Irin, Nataší a Sonjí.
Kde pyšný trůn stál samovládných carů,
tam sesli postavil nyní člověk
s kalmyckým zrakem v žlutém obličeji.
Na místa generálů, činovníků
nastoupli bosáci a filosofi
z cest, krčem, Sibíře a kriminálů.
Za svaté Anny, Jiří, Vladimíry
zavedli pěticípou hvězdu. Prapor
má barvu rudou. Pro tituly našli
na místě Excellencí – továryše.
Co dole bylo, nahoře se octlo.
A soudili. Vztek v ortele se vleval
113
a hoře staleté se vybouřilo
krvavou pěnou. Běsi hřměli Rusí
a poráželi pšenici i koukol,
i zlé i dobré – nebylo tu chuti
a času snad, brát síta na tříbení.
Rus čpěla krví. Řítící se řády
Evropu celou naplnily hrůzou –
i začla rychle prohlížet své domy
a nacházela trhliny-li v stěnách
a shnilé trámy v krovech, pod parketou
pak houbu místy, zvala odborníky
a do správek se dala.
V.
Rusi, Rusi,
co nyní? Kam teď? Co má přijít potom?
Dva sny jsme znali, který vyplní se?
Rus, Dostojevského sen, byla hrdá
a mocná panovnice. Její jmeno
svět vyslovoval uctivě a s bázní.
Kříž její pravoslavný lesk se pyšně
na báni svaté Sofie, jak tužbou
už dávno práchnivících srdcí bylo,
Rus svatá, jež dá světu mír a pokoj
a lidství lidem, svobodu všem duším.
A jak ji Tolstoj vysnil – je tak možna?
Že není vlasti, není vlády, státu
a cara není, není činovníků,
kanonů není, neboť není vojska,
a není soudců, neboť není soudů,
114
bůh z rukou popských vrácen na nebesa
a v lidské duše. Duše ty jsou volny,
neb setřeny s map barvy, které chtěly
hranice tvořit dětem pánaboha – – –
A oba sny se sváří, bijí, škrtí
a oba ženou sebe v spáry SmrtiSmrti,
boj úžasný a strašné zápolení!
Slovanská sfinga ve strnulé křeči
zří v neznámo – sta Oidipů ji léčí –
a nezná sama svého rozluštění.
A nám se v dáli hrdlo hořem svírá,
zrak zapálený k tobě, Rusi, zírá,
a srdce bolí – jediná ty v světě,
my srdcem viděli a vidíme tě.
115