V AVIONU
Jsme tedy dva tisíce metrů
nad zemí!
Vítězně, hřmotně pracuje si motor,
vzduch prorážený svistí,
a mráz se snaží prolnout šatem, masem, kostmi
až k morku!
A zem je dole,
hluboko dole.
Čtverečky polí, černé skvrny lesů, pásky cest
a přímky železničních tratí,
kde kouře z lokomotiv
se zdají hlavičkou být pampelišky,
rybníky lesklé jako pohozené střepy
rozbitých zrcadel,
a řeka jako tenký provázek se bělá
na roztrhaných cárech zeleného šátku luk –
a to je ten náš svět!
Jak směšně maličký,
jak nepatrné rozměry jsou jeho!
Jak rozkopnuté mraveniště,
kde v spoustě větviček a jehličí
jsou kousky talířů a skla a hadrů,
kde černé puntíčky si pobíhají
za cíli svými –
tak leží město dole,
veliké město s minulostí slavnou
a pýcha státu našeho.
A tamo, kdybys kamenem chtěl hodit,
do druhého bys mraveniště trefil
123
a ještě jednou – mrštíš tamhle v třetí.
A jsi-li dole, celý den jít musíš,
hodiny jedeš vlakem nebo autem –
zde vidíš, jak jsou úžasně si blízko –
svět malý malých lidí...
Hle, pestrá skvrna v obdélnících polí
a černých louží zahrad,
proťatých světlou stužkou řeky –
toť rodiště tvé.
A tamo druhá skvrnaskvrna,
toť město, kde jsi rostl, vkročil do života
a začal milovat,milovat.
Ten čtverec v černi,
to je ten zámek se zahradou,
kde vzdychalo a kde se milovalo –
vy mladé lásky, sladce pošetilé,
vždyť hoch ten nevěděl,
zda miluje ji
či parfum její –
Kolikrát z míst těch k nebi jsem se díval,
když divokých hus šiky nebo čápů
si lehce pluly na rozpjatých křídlech –
jak záviděl jsem jim,
jak letět s nimi toužil!
A dnes – v té výšce není ani ptáka,
sem vítr ani motýla už nezanese.
A jaké ticho!
Jen motor duní, sviští vzduch,
leč neohluší
mlčení vážné toho ticha zde.
124
Stříbrný oblak,
jenž odloupl se od mohutné hradby,
před tebou čnějící,
lehounce vstříc ti pluje, zahalí tě –
a již se za tebou v dál volně nese,
sen pomíjivý prázdna prostoru.
A slunce zdá se
stát v stejné výši s tebou
či o málo jen výše.
A zlaté světlo jeho
je mrazivé a čisté,
jak bývá dole za lednových dnů.
Vítězně, hřmotně pracuje si motor,
leč cosi zlostného je v dunění tom,
hněv zatajený,
že musí poslouchat a musí letět,
jak pilot káže mu.
Vzduch prorážený svistí,
stín avionu po zemi se nese,
a mráčky stříbrné
mimo nás.
Do výšin takových
jsme kladli v dětském snění
si nebe. Pána boha
a pannu Marii
a světice a svaté.
Do výšin takových,
do toho nebe,
jsme kladli odměnu
svých dobrých skutků dole
125
a náhradu
za trýzně pozemského putování.
A teď –
zde letíš nad světem,
ty, aparát a pilot
a jinak není ničeho,
ni nebe, života, ni lidí –
jaký to pocit živelního blaha!
A když i duší zakmitne,
že by ses mohl náhle zřítit
– los Ikarův a osud Faëtontův –
jen tiše usměješ se.se,
neb v této výši
zmar lhostejen a smrt ti není ničím.
126