Jdeš, siláku, máš čelo skloněné,
máš rohy k strašné ráně stavené,
máš podezřívavý a rudý zrak,
máš vůli řídit se tak a tak –
leč, pošetilče, výhost dej svým snům:
ty musíš míti vládce svojich dum,
ty řetěz musíš vzít, jimž svážou tě,
ty hlavu musíš nésti v chomoutě
a jíti tam, kam oni káži ti,
na rozkaz tich, na rozkaz bouřiti
a hrozit rohem tam, kde libo jim –
ne, nebudeš a nejsi pánem svým!
Tys králů, šlechty otrokem byl kdysi,
teď taškářům a lotrům podaný jsi,
když namluvili ti, že přáno ti je,
být strůjcem sudby své a historie.
Pak na hřbet sedli ti a tebe vedou,
a nalhali, že po tvém přání jedou,
a tebe štvou, na koho jim se ráčí,
a ty hned na rohy – vždyť tobě stačí,
když přisáhnou ti, že jsi v nebezpečí,
že zde je velký vrah tvůj, onde větší,
a tam pár hlav je proto pohromadě,
by úklad strojili tvé lidovládě!
A máš-li hlad a staneš u svých jeslí,
pak nakrmí tě poťouchlými hesly,
vší chválu nasypou tam tvému klidu
i rozvaze, jak snášíš doby bídu –
a sami v šenk jdou, kde se hraje, zpívá,
při láhvích vína, při sklenicích piva,
zveselí duši, načerpají síly
na cestu další k velikému cíli,
jež ovšem vede přes útrapy mnohé –
bůh s tebou, zvíře bědné, přeubohé!