Z počestných harémů jen jen je vypustili,
už na lovy se chystají:
ty oči hladové roj opojných střel střílí
a těla vůní opájí.
A výstrah morálních ty známky, jež jste kdysi
jim ku postrachu vztýčili –
jsou směšní strašáci, z nichž posměch dělají si
jak vrabci z hadrů v obilí.
Jde za obětí svou ta duše jejich chtivá
v bál, diner, five-o-clock,
jich úbor lovecký vše odkrývá, co skrývá
i výboj hlásá zrak i krok.
A chvátí výdechem i slovem prostřed tance
a oběť – ráda se jim vzdá,
co doma dítě jich, svěřené guvernantce,
se po mamince teskně ptá.
I to se přihází, že loveny jsou samy –
tu rády nesou oběti,
ať bílou silnicí, ať jenom pěšinkami,
jen když se k cíli doletí.
Jen když je naposled a vždycky konec jeden,
to rozjásané halali
a v průběh šedých dnů se vsadí chvilka-eden
a smysly horkem zahalí.
Plod věd a kultury jim dává pomoc cenou:
háv duchaplné floskule
pro nahý smyslů hlad, pro vášeň obnaženou,
pro líc morálky ztrnulé. –
A to je Nemesis, kdy strašným písmem píše
své mene, tekel, ufarsin
pro lidskou společnost, pro k pádu zralé říše,
pro vše, co klesne tíhou vin:
z počestných harémů ty ženy vypuštěné
se dostavují s hladem svým –
tak roje komárů šíleně rozvířené
se honí v slunci podzimním.