Stál Atlas nohou opřen o bok skal
a kouli světa držel na ramenou.
A bylo klidno. Potok spěchal k řece
a řeka k moři. Bozi snášeli se k lidem
a lidé vystoupali v síně bohů
a pili nektar jejich. Jedné chvíle
muž jeden přišel tiše k Atlantovi,
byl zkrvaven a dlaně rukou jeho
i nohy jeho byly probodeny.
Byl z Galileje. – Bratře můj – řek jemu
– slož nesmírnou tu tíhu s beder svojich,
ji marně držíš, sama unese se. –
Zřel s nedůvěrou Atlas k muži tomu,
ten však jen hlavou kynul, ruce pozdvih
a pomáhal – i sesmekla se koule
tohoto světa s beder Atlantových
a zavířivši vzduchem odletěla
do širé dálky... Zasmušil se Atlas:
– Viz, muži cizí, země letí, pravda,
však kde je síla, která bude bdíti,
by na té dráze nenastal jí úraz? –
– Já odlehčení ždal pro bedra tvoje, –
řek Galilejský. – A co svět si počne?
Hleď, bez kázně jak letí, jak se točí!
Vše zmete se tam! Pořádek jsi zrušil
určený bohy! – – Není více bohů! –
děl člověk cizí. – Jakže, bohů není? –
– Zhynuli všichni. – – Třikrát neblahý ty,
proč vzals tu zemi pevné ruce mojí?
Viz, letí, letí, rozrážejíc běsně
stříbrné mráčky, spěje kamsi v dálku,
kde věčné tmy jsou– pročs ji vzal s mých beder,
když stálosti sám dáti jsi jí nemoh?
Tam klesá v náruč tmám, a ty jsou věčné.
Když bozi mrtvi, měl jsi nechat stálost
té zemi aspoň, cizí bledý muži! –
Už neměl odpovědi Galilejský.
Stál chvíli, zíral do té tmavé dálky,
jež zavřela se za pádící zemí –
a odešel pak s hlavou nakloněnou.