Má každý život dobu svého vzrůstu
i květů, plodů – každý má své strasti,
své hoře, nemoc, chvíli svého skonu –
strom, zvíře, kámen, člověk, národové,
i společenské útvary i státy.
A zákony jsou, kterým podlehají
ty všechny druhy životů zde v světě,
i mimo svět – i ve vesmíru hvězdném
i v říši myšlenek – a z nich je tento
tím nejprvnějším. Historií kráčí
nemocné státy, jako ulicemi
jdou choří lidé. Nemoc, zjevná někdy
a někdy utajená, dá se léčit
a často marně, smrti znak je v očích
i v barvě lící. Dutý dub se často
za teplých jarních vánků zazelená
i kvete ještě, ba i plody nese –
leč prudká vichřice když v něj se opře,
on zlomen klesá. Vrstvy společnosti,
když zobraceny byly pluhem dějin,
jejž revolucí zveme, leží v slunci,
pak onemocní: pohodou a teplem
stonati začnou, rodí plevel, blíny
i hníti začnou – čas, by pluh zas zasáh
a vrstvy změnil. Nejsilnější státy
svou nemoc mají – vědí o ní, cítí,
leč zřídka správně léčí – proto hynou
v dějiných bouřích jak ty duté duby.
A z mrtvých organismů vzchází záhy
zas nový život rozdílný i jiný
a zas tak málo chápající sebe
jak zničeného svého předchodníka.
A žije, zkvete – až zas přijde nemoc
a jistý skon. Tak celé dějiny jsou
hřbitovem nekonečným, kudy chodí
kol hrobů mrtvých ti, již zhynout mají,
čtou z nápisů i průběh žití jejich
i příčiny, jež přivedly je pod zem,
leč nenaučí ničemu se z toho
a nemohou též, neboť nelze změnit
řád věčný o zániku všeho žití.
Ten průběh cesty, jíž šli mrtví, vidí
a neodvratně musí jíti po ní.