Kdybych králem byl, tvou šíji
ověnčil bych mnohou zdobou:
Mauriciem, Theoboldem –
vlastnoruční list pak s holdem
přivěsil by baronii
k jménu tvému. Jak by všici
vlastenci a výtečníci
pleše své ti ukázali,
když bys vyšel na ulici!
Města chloubou okamžitě
byl bys prvou, zvali by tě
na bankety, na funusy,
prvé místo všude musí
pro tebe být připraveno,
a šmok každý – však to znáš –
olizoval by tvé jmeno
s podlízavou uctivostí,
slovem: byl bys „osobností“,
zdobou obce, zkrátka: „náš“.
Ale básník může pouze
s obdivem si vzpomínati,
že tě viděl, jak jsi náhle
rámě Smrti rozepřáhlé
zachytil. A jaks jí dlouze
s pronikavou jadrností
vykládal, že času dosti
na tuhle má oběť věru.
Jaks ji potom s dovedností
k dveřím ved, dal radu tklivou,
by se prošla trochu nivou...
nebo lesem... že je jaksi
unavena zlou svou praxí...
– Zdvořiles ji dostal v dveře –
do lázní že též... – a tak jsi
zavřel za ní opatrně,
oknem vyhled – Smrt se beře
kamsi v dáli... Tu jsi jal
za ruku tu oběť její,
záři měl jsi v obličeji
a pln štěstí jsi se smál.
Ano, takto vzpomínati
může básník. Obětí tou
byl on sám, byť nesmrtnosti
poukázku měl kdes skrytou...
Život bíti zase cítí
ve své krvi... jak je chudé
všecko to, co na Věčnosti
jednou bude! Všecka sláva,
laurů stoh, jež národ dává
básníku na čelo ledné,
nevyváží chvilky jedné,
té, když po tom čele běží
paprsk slunce teplý, svěží
a to čelo zas jej cítí!
Chirurgu můj, na tvé zdraví!
Moderní tys Jiří pravý,
draka-Zmara biješ čile,
já to viděl. Osud stůj,
jak ty při mně, jedné chvíle,
s pomocí ti, kdyby z hladu
drak šel na tě zuby svými.–
Na tvé zdraví! Nemám řádů –
co bys také počal s nimi? –
Na tvé zdraví! Ty jsi můj!