A že je tomu teprv dvacet roků?
A člověk řek by padesát či sto.
Však víme: právě divákovu oku
dějinná distanc mizí na čisto.
On totiž měří vždycky to, co bylo,
tím, co je nyní – nutno vyznat, ach,
že zatím se už mnoho přihodilo,
co odsunulo čas ten v vzpomínkách.
Takové jaro mnohoslibné, hrdé
v zem českou vtrhlo – jak se dýchalo!
Co tady bylo víry silné, tvrdé,
že ono „lepší příští“ nastalo,
to „lepší příští“, „čas ten vytoužený“
vlastenců mrtvých! Sněti suchých lip
začaly rašit, obzor zašeřený
se jasnil zlatě – jaro bez pochyb...
V před i v zad jasno, jasno po okolí
a my si mnuli ruce blaženě:
To bude leto na tom českém poli
a požehnané přijdou jistě žně!
Dnes vzpomínáme... skutečně to dávno,
ač počítaných pouze dvacet let –
a v našich Čechách už je zase slavno,
jen jinou formou. Jak lze uvidět.
Těch jarních dnů a snů zda vzpomenou si?
Skřivanů jeho řada v hrobech tlí.
Zrozšafněl mnohý, narostly mu vousy,
a národ je teď vůbec zmoudřelý.
Páteře máme – lidé, to je radost!
Bič, jenž v ně pere, není svižnější.
Činíce ve všem vlasti širší zadost,
majíce péči o chléb vezdejší
vlastenců mrtvých vlastencové živí
sny mordujeme, neboť nevíme,
nač balast onen těžký nehyblivý
nést bychom měli. Vzorně sloužíme,
kde sloužit dá se. Doma pak jsme vnesli
zas nový odstín našich do dějů:
co morálními házíme kol hesly,
jde světem sláva našich zlodějů.
Smích, bohů dar, už mizí u nás silně,
až ovšem na ten úsměv lokaje –
žní doba tady, žne se, česá pilně,
neb bouřka může spadnout do kraje –
tož není doba nejvhodnější k žertům.
A rovněž k upomínkám nevhodným.
Let dvacet?... Co s tím? Jděte ke všem čertům!
Co s takým sněním směšným neplodným?
A skutečně: ač jenom dvacet roků,
řek člověk by dnes padesát či sto –
tak doopravdy divákovu oku
dějinná distanc zmizí na čisto.