Ach, všecko říci!... Básníka mi ukaž,
jenž řekl všecko! Jenž svou duši vysvlek,
do naha vysvlek, aby vidny byly
i jizvy, choroba a hanba její!
Nu, maskujem se při vší upřímnosti
a nežli do světa jdem, shlížíme se
v zrcadle dlouho, koketní jak dáma,
i úsměv nastudujem pro ulici. – –
A možno jinak? Zkus se jenom svléci
a vyjdi s nahou duší na náměstí!
Rozšafné dámy budou padat do mdlob
a cudné krasavice pohorší se
a prvý strážník, který tebe zočí,
komisní plášť svůj svlekne, přikryje tě
a na strážnici tebe vléci bude,
pak po výroku soudce v kriminále,
či podle dobrozdání psychiatra
v blázinci zavrou tebe, pošetilče,
a plným právem – neboť říci všecko?
Jak možno žádat, by se styděl každý,
kdo spatří tebe, za své jízvy, vředy
a hanbu duše své – za toto všecko,
co chtěl bys ty tak v odiv světa nésti?
Ach, říci všecko!... Pošetilé pero,
jen opovaž se!...