Jak miluji tě! Zpupný jsi a hrdý,
kol ducha svého nosíš pancíř tvrdý
a nehybné a kamenné máš líce –
ó buď jen můj a nechci v žití více!
Jsi jako lilije v své cudné pýše,
jak konvalinka duše tvoje dýše,
chci u tvých nohou klečet celé žití
a nebeskou tvou něhu velebiti!
Ó můj jsi, můj! Však nebuď zpupný, hrdý,
už jednou svlekni s duše pancíř tvrdý,
úsměvem zjasni kamenné své líce,
buď měkký, dobrý – vždyť já nechci více!
Dej liliji mi v cudné její pýše,
dej vůni, kterou duše tvoje dýše,
dej největší ten klenot mému žití –
a nechci nic, než tebe velebiti!
Kde je ten muž, jak snila jsem, ten hrdý,
jenž na duchu svém nosil pancíř tvrdý?
Jen maskou byly kamenné ty líce –
vždyť dítě to, jen dítě a nic více...
Kde je ta lilije v své cudné pýše?
Ta konvalinka, která luzně dýše?
Je vyvanuto celé její žití –
já zklamal se a smím ji odhoditi.
A ona hledá v mužích dál hrdou harmonii,
by zladila ji měkce – a dál šla oklamaná.
By otrhal jí listy, on zírá po liliji
a opustil ji potom, že je tak otrhaná.