Ty obdivuješ ještě „Magdalenu“?
Mou „Magdalenu“? Nediv se mi pranic,
že poslouchám tě s lehkým usmíváním,
neb zvyk jsem jiným soudům, jiným řečem.
U nás jsou totiž trochu jiné mravy
a písně našich lidí jiné písně.
A já jsem autor, jemuž Osud dává
los podivného tragického štěstí:
já zabíjím svou každou novou knihou
předešlé práce. Tak i „Magdalenu“.
Čiperná mládež naše potom stoupá
se svými soudy se mnou po mých stupních,
dívá se dolů, zhrdá tím, co bylo –
než nemysli, že za to laurem věnčí
mé čerstvé činy. Ne, to není modou.
– Však také ti to všecko nepovídám,
bych ulehčil snad rozteskněné duši –
mně lhostejny jsou napsané mé knihy,
jak asi lhostejny jsou listy stromu,
když na podzim je na zem klesat nechá.
Jen vysvětluji, abys důvod věděl,
proč musím se ti zlehka usmívati,
když horuješ mi o té „Magdaleně“,
o „Magdaleně“ mojí ještě dneska...